Jednou přijde konec

XXIV.

Oči všech přítomných se s nadějí obrátily na mě. „Dokážeš dál bojovat?"

Přes naši již značně poničenou barikádu dovnitř vpluly další temné postavy, v tichosti vstoupily jako přízraky z hororu ohlašujíc naší smrt. O to více se mnou ten pohled otřásl právě teď, když jsem věděl, že nemám sílu se jim znovu postavit.

Mateo, který mě držel, zatímco jsem se klepal vyčerpáním na kolenou, dobře věděl, že jsem na konci sil.

„Lucasi, dej Eliho dohromady," rozkázal proto. „Adame, Karo, zůstaňte u něj a chraňte ho. Já je zkusíme zadržet, jak nejdéle to půjde."

„Ne," natáhl jsem k němu zoufale ruku, „nechoď, zůstaň se mnou tady."

Neposlechl a já se marně pokoušel vydrápat na nohy, abych ho zastavit.

Adam, stejně jako já, s obavami hleděl za vzdalujícím se Mateem, který se chtěl sám postavit skupině Čistých. Jejich počet se opět násobil, jak nás obkličovali připraveni nás dorazit.

Celá stavba se otřásla jejich společným úderem, stěny praskaly, zvedl se oblak prachu, který nás dusil a oslepoval.

Padající trosky z barikády se sypaly na Matea, který se na poslední chvíli vyhnul, aby pak s rychlostí sobě vlastní zaútočil proti první temné bytosti.

„Běž za ním," vyhrkl jsem na Adama. „Chraň ho."

„Ne, musíme bránit tebe," zaprotestovala Kara. „Takový je plán."

Ano, takový byl plán. Bránit mě, protože pouze já vládl schopnostmi, díky kterým jsme měli šanci vyhrát. Jenomže zrovna teď jsem neměl sílu se ani zvednout na nohy.

Lucasovy prsty se neustále jemně dotýkaly mých spánků, oči měl malý blonďák pevně sevřené, obličej soustředěný. Nenechajíc se čímkoli rozptylovat se mě snažil léčit a já vnímal jeho uzdravující energii přinášející mi úlevu.

Měli jsme však pouze pár okamžiků, než Čistí, kteří se nyní plně soustředili na Matea, obrátí svoji pozornost zpět ke mně a pokusí se roztrhal mojí mysl na kusy.

„Jdi za Mateem, vím, že to chceš udělat," zašeptal jsem znovu a se zoufalou prosbou hleděl na Adama. „Běž za ním. Já to tady zvládnu."

Váhal, ale jeho srdce ho táhlo za Teem. Chtěl mu pomoci. Chtěl bojovat s ním. Kdybych mohl, udělal bych to také, ale já to zatím nedokázal. Třeba to zvládne Adam. Alespoň do té doby, než se mi vrátí síla.

„Přece ho miluješ, běž ho chránit," pobídl jsem ho a on dál nečekal. Nedbaje Karolíniných hlasitých protestů se rozběhl za bojujícím Mateem.

A víc jsem nevěděl.

Najednou se všechno začalo třást. Neudržel jsem se na kolenou a padl dopředu, prsty zabořil do prachu.

Před očima se mi setmělo, nedokázal jsem vnímat nic jiného než ten odporný pocit, který mi svíral vnitřnosti a obracel žaludek naruby.

Oslepující bolest hlavy mě na okamžik zcela paralyzovala, jako by se mi do mozku v jednu chvíli zabodlo miliony malých jehliček.

Dávil jsem se, ale nebylo to díky všudypřítomnému prachu, byla to krev, kterou jsem cítil v ústech. Rudá lepkavá tekutina mi vytékala z uší a nosu, jak se Temerové snažili dostat do mojí hlavy, do mojí mysli, a spálit ji na popel. Vymazat z moje pocity, vzpomínky, moji osobnost a zabít mě.

Byla to obrovská vlna temnoty, která mě pohlcovala, a já se v ní ztrácel neschopný jí vzdorovat, neschopný s ní bojovat.

Příliš vyčerpaný jsem se třásl, plival krev, z nevidoucích očí mi stékaly slzy.