Jednou přijde konec

XVIII.

Tu noc jsem nemohl usnout. Všechny emoce z té Mateovy zapomenuté vzpomínky rezonovaly mojí bytostí a já se tiskl ke spícímu Teovi a pevně ho držel, jako kdybych o něj měl každou vteřinou přijít.

Nic špatného se nestane, teď jsme spolu, nikdo nás nerozdělí. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale marně.

Na klidu mi nepřidal ani fakt, že jsem poprvé jasně vnímal tu přibližující se temnotu, ten chlad a mrazivý děs, který značil, že Temerové jsou poblíž, shromažďují se a dříve nebo později si pro nás přijdou.

Dokážeme je zastavit, až se tak stane? Dokážu to já?

Když jsem konečně usnul, pronásledovaly mě ošklivé sny a já se několikrát za noc vzbudil roztřesený, zpocený a téměř paralyzovaný strachem.

Nakonec jsem se už znovu usnout nepokoušel.

Bál jsem se, že bych opět viděl ty odporné výjevy, ve kterých moji přátelé umírají a já jim nedokážu pomoci, děsivé obrazy, kde na mě shlížejí temné nelidské oči Čistých a beze slov prorokují náš blížící se konec.

Mateo se ve spánku otočil a instinktivně se přitiskl k mému tělu, jeho paže mě automaticky objaly a přitáhly do jeho náruče. Teova přítomnost byla to jediné, co mě dokázalo alespoň trochu uklidnit.

Když konečně nastalo ráno, cítil jsem se unavený a vyčerpaný jako bych vůbec nespal.

~~~

Stál jsem pod tekoucí vodou a doufal, že mě sprcha alespoň trochu probere. Takhle brzy ráno se v umývárnách nenacházela ani noha, což mi vyhovovalo.

Hleděl jsem na vybledlé hnědé dlaždičky, po kterých stékaly kapky, a snažil se na nic nemyslet. Hlava mi třeštila a bolela jako střep a nepomohlo ani to, že jsem do sebe v pravidelně nepravidelných intervalech ládoval prášky v dávkám mnohokrát přesahující doporučení v příbalovém letáku.

Bylo to tak k nesnesení, že jsem uvažoval, jestli bych přece jen nezašel za Lucasem, zda by s tím nedokázal něco udělat.

Vypnul jsem sprchu a sáhl pro ručník. V umývárnách to divně páchlo plísní a vlhkostí a také tam byla zima. Utřel jsem se několika úspornými pohyby a začal se oblékat, když se dveře dovnitř otevřely.

Kdybych se necítil tak mizerně, patrně bych poznal podstatně dříve, že se někdo blíží, ale takhle mě pohled na Adama nemile překvapil.

Ani on se nezdál dvakrát nadšený, že mě tady vidí. V rychlosti jsem si dopnul kalhoty a zašátral v hromadě svých svršků po tričku.

„Ahoj," prohodil, uhnul pohledem a dál si mě nevšímal.

Oplatil jsem mu pozdrav a ignoroval ho stejně jako on mě. Místo toho jsem se snažil bleskurychle obléci, abych mohl vypadnout. Neviděli jsme se od toho útoku a já po tom nijak zvlášť netoužil.

Nedalo mi to, abych po něm nekoukl, když se začal svlékat chystajíc se do sprchy. S největší sebezapřením jsem musel uznat, že vypadá dobře. A pomyšlení na to, že s Mateem chodil, přestože jen krátce, ve mně vzbuzovalo směsici nepříjemných pocitů.

Dokončil jsem oblékání, vzal do ruky ručník, sprchový gel a chtěl beze slova odejít.

„Eliáši, počkej."

Zastavil jsem se s rukou na klice a neochotně se otočil. Aspoň, že si nechal ty boxerky, vážně mi nebylo příjemné se s ním bavit zrovna tady a ještě ke všemu, když okatě dával na odiv své perfektní tělo, které, jak jsem ke své nelibosti zjistil, detailně poznal i Mateo.