Jednou přijde konec

VII.

Stál jsem na střeše budovy a hleděl na okolní velkoměsto rozkládající se přede mnou. Konečně chvilka klidu bez vtíravých otázek, bez dědka, co vám vidí do hlavy, bez Matea, který... No, on jediný by mi nevadil. Jeho přítomnost bych vlastně docela uvítal.

Nejprve jsem chtěl nejkratší cestou zmizet a už se nevrátit. Nakonec jsem to neudělal, protože jsem nedokázal odejít bez rozloučení.

Takže jsem se zašil na střeše, od neznámého týpka, co se se mnou chtěl na chodbě kamarádíčkovat, vyžebral cigaretu a s tou jsem teď otáčel v prstech a přemýšlel, zda si mám zapálit nebo ne.

Ten maník byl ze mě celý pryč, kluk o pár let mladší než já blekotal něco o tom, jak je skvělý, že jsem zpátky, že teď bude zase všechno dobrý. Snad jako bych je měl zachránit, hotový návrat spasitele.

Nicméně nejen toho kluka čekalo velké zklamání, protože tenhle superhrdina už s ochranou lidstva skoncoval.

To jsem mu ovšem neříkal, protože by mi pak nemusel dát tu cigaretu, takže jsem raději přikyvoval, poté sbalil cígo, sirky, které též ochotně sehnal, a vypařil se, jak nejrychleji to šlo.

Rozklepanýma rukama závisláka těšícího se na svoji dávku jsem strčil cigaretu mezi rty a škrtl sirkou.

Labužnicky jsem potáhl a cítil, jak dávka nikotinu příjemně působí na moje nervy.

„Tady jsi," ozvalo se za mými zády.

Mateo mě našel a zdál se pěkně vytočený. Rozhovor s Augustem asi měl na psychické zdraví všech kolem podobně neblahý vliv.

„Už jsem si myslel, že jsi zase zmizel," vyštěkl naštvaně a vykročil blíž.

„Divil by ses mi?" odsekl jsem a všiml si, že šrámy v obličeji, co jsem mu udělal, zmizely. Že by Lucas? Nebo si je Mateo vyléčil sám?

„Ty to pořád nechápeš, co? Nemůžeš..." Jeho pohled padl na moji cigaretu.

Sebral mi ji přímo z úst, hodil na betonovou podlahu a rozšlápl podrážkou.

„Říkal jsem ti, ať to svinstvo nebereš do pusy!" rozkázal a já na něj několik vteřin šokovaně zíral, než i mě ovládl hněv.

Co si to dovoluje?

Moje jediná cigareta, ze které jsem si sotva jednou potáhl, teď ležela na maděru pod Mateovou botou.

„Kdo si myslíš, že jsi?" rozkřikl jsem se na něj. „Moje matka? Můj táta? Těžko. Protože máma umřela, když mi bylo devět. A fotra jsem ani nepoznal."

„Já to přece vím, Eliáši," odsekl podrážděně. „Ty si to očividně nepamatuješ, ale já byl celou tu dobu s tebou a snažil se, abychom nějak přežili."

„Co?" zarazil jsem se, vztek mě jako mávnutím kouzelného proutku opustil.

Matně jsem si svoje dětství pamatoval, pamatoval jsem si smrt své matky, pamatoval jsem si útržky ze života na ulici, pamatoval jsem si, jak jsem kradl v obchodě, abych se nějak uživil. Ale na Matea jsem si prostě nevzpomínal. Proč?

Teo se také poněkud zklidnil a mlčky se rozhlédl kolem na probouzející se město. Z centra sem doléhaly zvuky aut, ale jinak tahle čtvrť působila klidně a opuštěně. Mohli bychom předstírat, že tady nahoře stojíme pouze sami dva, někde na konci světa daleko od všeho.

„Nenechám toho dědka, aby se mi hrabal v hlavě," prolomil jsem ticho.

„Nejsem tady, abych tě přesvědčovat, že máš."