Jednou přijde konec

XXVII.

„Takže tvoje vědomí se vrátilo v čase o osm dní zpět. A za těch osm dní ode dneška nás napadnou Temerové a Mateo zemře," shrnul Lucas v několika větách to, co jsem se jim skoro hodinu snažil pracně vysvětlit.

Mluvil na mě jako na někoho, kdo by měl být dávno ve svěrací kazajce a na cestě do nejbližší vypolstrované cely.

„Vím, zní to absurdně," připustil jsem a změnil polohu na sedačce, protože noha, na které jsem celou dobu seděl, mě začala nepříjemně brnět. 

Bylo po půlnoci. My čtyři se sešli v Lucasově pokoji a já přemýšlel, zda tady objevím nějaké změny oproti minule. Nezaznamenal jsem žádné. Vše se nacházelo na svém místě včetně té příšerné zelené sedačky, na které jsem se snažil uvelebit, protože mi bylo jasné, že mě čeká ještě hodně dlouhé vysvětlování. 

Na cestě zpátky na naši základnu, či jak to staré skladiště nazvat, jsme se díky mým dřívějším zkušenostem zcela vyhnuli Temerům, kteří na nás předtím zaútočili. Nedošlo ani k boji s Čistým, který, jak se pak ukázalo, býval Dominik, Karolínin bratr. V této realitě jsme se s ním vůbec nesetkali a Kara nemusela přihlížet jeho smrti. 

Bod pro mě. 

„Ne, ne, ne. Něco takového není možné," trval si na svém Lucas, který se zdál nejméně nakloněn mojí šílené historce uvěřit. Přecházel po pokoji celý rozhozený. Další věc, která nezapadala do jeho tabulek a předpokladů a malého Lukyho to viditelně vyvádělo z míry. 

Stejně jako když jsme se místo očekávané hádky s Mateem políbili. A to ještě v tu chvíli netušil, že ten největší šok teprve přijde. 

„Sám jsi mi tvrdil, že Temerové tohle umí," vložila se do toho Kara, která seděla na židli u stolku a popíjela z kelímku již studenou kávu. Koupila si ji ve stánku cestou, což se nyní ukázalo jako moudré rozhodnutí. Kofein bude potřeba. Soudě podle toho, jak to probíhalo, strávíme tu celou noc. 

„Ale Temerové nejsou hmotní," odsekl Lucas. „Jsou to bytosti naprosto odlišné od lidí, jejich existence není vázána časem. Proto dokáží libovolně procházet mezi tím, co my vnímáme jako minulost, budoucnost, přítomnost. Dalo by se říci, že čas pro ně neexistuje."

„Takže to, co říká Eli, je teoreticky možné," podotkla Kara a potlačila zívnutí. 

„Ale ne u lidí. Ani Čistí tohle nesvedou, brání jim v tom jejich lidská podstata"

„Říkal jsi, že ten tvor to dokázal," promluvil po dlouhé době také Mateo. 

Více než to, že jsem se vrátil v čase, a že ho čeká smrt, ho šokovalo zjištění, že spolu chodíme. Celou dobu seděl vedle mě a držel moji ruku, snad abych mu znovu neutekl. 

 „Ano, uměl zastavit čas, ovlivňovat ho a poslal mě zpět. A patrně to neudělal poprvé. Jen tentokrát si to pamatuji."

Už jsem jim však neřekl, že je to naposledy, co mě poslal zpět a že pokud selžu, další možnost nedostanu. 

„A byl to určitě člověk? Jsi si tím jistý?" zeptala se Karolína. 

„Jeho mysl byla mocná, nepředstavitelně, ale rozhodně lidská. Byl to člověk nebo jím určitě býval kdysi."

Lucas, který si navzdory své skepsi dělal pečlivé poznámky, mi ukázal papír s kresbou.

„Takže vypadal nějak takhle?"

„Jo, skoro," vzal jsem od něj papír a doplnil pár drobností. 

Humanoidní postava pokrytá tvrdou začernalou kůží, holá lebka, ústa slepená k sobě, nevýrazný nos. A lidské oči.