Jednou přijde konec

IX.

Hleděl jsem na oprýskané bílé dveře před sebou a sbíral odvahu na ně zaklepat. Zjistit, kde má Mateo pokoj, mi trvalo pouze pár minut, mnohem déle jsem se odhodlávat sem přijít. A teď, přešlapujíc na místě už nějakou tu minutu, jsem se stále nedokázal rozhodnout, zda promluvit si s ním je dobrý nápad nebo ne. 

Nakonec jsem dvakrát rychle zaťukal, a krátce se pousmál, když jsem si vybavil, jak Mateo tvrdil, že pozná Lucase podle způsobu, jak klepe. Pozná tak také mě?

Dveře se otevřely a stál tam on.

Bos, v džínech sedících mu nízko na bocích a bez trička, snad aby dal na odiv svůj vypracovaný hrudník. 

Jediný pohled na něj mě zase dokonale vykolejil a já si pomyslel, že je to vážně pěknej kluk. A hned nato, že mi tohle určitě udělal schválně.

„Můžu dovnitř?"

„Ne," založil si ruce na hrudi a opřel se o veřeje, čímž mi znemožnil vstoupit do pokoje.

No dobře, budeme to tedy řešit na chodbě.

„Promiň, Mateo, fakt mě to mrzí," začal jsem s větou, kterou jsem si trénoval celou cestu sem a dokonce se mi bez chyby podařilo zvládnout i ten pokorný tón.

„Ty ses přišel omluvit," ušklíbl se ironicky. „To se ti opravdu nepodobá."

Takže mi to ulehčit nehodlal.

„Ale nemusíš, o nic nejde," dodal.

„Určitě?" zeptal jsem se s opatrnou nadějí, jeho hlas však stále zněl dost nepřátelsky.

„Jo, od tebe jsem zvyklý na podstatně horší věci, takže buď v klidu."

Tak to mě dvakrát neuklidnilo. Co dalšího jsem mu asi provedl?

Ptát se ho na to mi zrovna teď nepřišlo jako nejlepší nápad, proto jsem tu poznámku raději přešel. 

Už opět jsem z něj cítil tu odtažitost. Držel si odstup a mě zarazilo, jak málo z jeho pocitů dokážu rozpoznat oproti tomu, když jsme spolu byli předtím. 

Bál se snad, že se ho pokusím přečíst, a dával si o to větší pozor?

Chytil jsem ho za ruku, ale on se vytrhl, a jeho chladný výraz mě odradil od toho zkoušet něco podobného znovu. Nepřál si, abych se ho dotýkal. 

Mohlo to být kvůli tomu, že mi skutečně nechtěl dát ani tu sebemenší možnost poznat, na co myslí?

Pravděpodobně bych to stejně nezjistil, ale on věděl stejně dobře jako já, že pokud se ho dotýkám, je to pro mě jednodušší. 

„No tak, Mateo."

Nikdy jsem nemusel nikoho složitě přesvědčovat, nepředstavovalo pro mě problém si kohokoli získat. Omlouvat se, ponižovat a doprošovat se jsem ve zvyku opravdu neměl.

Ale kvůli němu jsem to nyní dělal. A on nejenže moji snahu neocenil, ale ani trochu mi nevyšel vstříc.

„Je mi to vážně líto. Ale ty to přeháníš. Tohle všechno kvůli jedný blbý poznámce? Nemůžeš mi to odpustit?"

Potřásl hlavou a nevesele se ušklíbl: „Eli, já ti přece vždycky všechno nakonec odpustím, protože jsem neuvěřitelnej pitomec."

Vždycky ti všechno odpustím.

To jsem ho předtím tolikrát zklamal?

Překousl jsem veškerou hrdost a znovu se pokusil: „Nechci se na to vymlouvat, ale já si vážně nic nepamatuju, ale jestli jsem se k tobě někdy dřív nezachoval nejlíp, tak... Promiň i za to."