Jednou přijde konec

IV.

„Vítej zpátky doma," ušklíbl se na mě Luky a cvakl vypínačem.

„Vždyť je to skladiště," pronesl jsem s despektem, když několik umělých světel ozářilo obrovskou prázdnou halu. „A páchne to tu jako..."

Nevím proč, ale i když jsem si na nic jiného nepamatoval, ten zápach mi připadal povědomý.

„Zkyslé víno?" pokusil jsem se identifikovat tu protivně nasládlou vůni.

„Dřív se tu víno skladovalo, tak proto," vysvětlila Kara a ukázala na kovové schodiště. „Pojď, nahoře jsou pokoje."

Prošli jsme rozlehlou halou, kde se sem tam povalovala kartonová krabice, a vystoupali nahoru. Tam se asi původně nacházely kanceláře.

„Takže tohle je to bezpečné místo?" zeptal jsem se.

„Jo," kývl Luky.

„Máte tu ochranné štíty, kouzla a tak?"

„Máme tu Augusta," odvětila Kara lakonicky.

Jasně, tajemný August.

„Setkáš se s ním ráno," promluvil doposud mlčící Mateo, „ale dnes už je na návštěvu pozdě."

„A on dokáže zahnat ty... Jak jim vůbec říkáte?"

„August jim říká Temerové, je to nějaký honosný název odvozený z latiny značící to, že pohlcují vše kolem," vysvětlil Lucas.

„A vy jim říkáte jak?"

„Většinou "ti zmrdi"," ozvala se Kara.

„O dost výstižnější," usmál jsem se na ni. Ta holka byla fajn a mě opravdu mrzelo, co se jí stalo.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj," promluvil znovu Mateo a já ochotně přikývl.

Zanechali jsme Karu a Lukyho stát u schodiště. Ještě jsem stihl zaregistrovat, jak ten blonďáček vzal dívku za ruku a naklonil se k ní dost blízko na to, abych pojal podezření, že spolu něco mají.

Ale to už mě Maty táhnul dál do nitra téhle původně čistě průmyslové stavby.

„Tady," zastavili jsem před bílými ošuntělými dveřmi, „tvoje věci tam zůstaly, jen Kara si pár z nich vypůjčila."

„No, to mi asi vadit nebude," ušklíbl jsem se. Stejně nepoznám rozdíl.

„A na konci tamté chodby jsou sprchy, kdybys...," větu dokončil pohybem ruky naznačujíc stav mého oblečení a celkově zevnějšku.

My všichni bychom potřebovali sprchu a já se neubránil úsměvu, když mi hlavou probleskla myšlenka, co by Maty řekl na to, kdybych mu navrhl, ať se vysprchujeme společně.

Jeho zachmuřený výraz mě odradil od jakéhokoli takové narážky a tak jsem pouze přikývl na srozuměnou a sledoval, jak bez dalších slov odchází.

Chtěl jsem něco říci, zastavit ho. Byl jsem z toho všeho dost vykolejený a potřeboval bych si o tom s někým promluvit. Nebo jen s někým být. A z nevysvětlitelného důvodu nejraději právě s ním.

Ale on se prostě otočil na patě a nechal mě tady stát.

No, nějak se s tím srovnám sám, nepotřebuju chůvu, což on asi předpokládal, přesto se mě jeho odměřený přístup dotkl.

Nechal jsem to plavat a vstoupil dovnitř.

Jestli jsem čekal, že mi něco z toho, co tam uvidím, bude připadat povědomé, spletl jsem se. Cítil jsem pouze nepříjemně stísněný pocit, ale to mohl způsobit fakt, že pokoj byl opravdu miniaturní. Sotva se do něj vešla jedna postel, skříň s několika kousky oblečení, které mohly nebo nemusely patřit mě, a malý noční stolek.