Jednou přijde konec

VIII.

Ani nevím, jak jsme se dostali ze střechy a prokličkovali chodbami až k mému pokoji, aniž by na nás každý kolemjdoucí okamžitě nepoznal, na co se chystáme.

Urputně jsem potlačoval vracející se myšlenku, že bychom si nejprve měli promluvit a celé si to vyjasnit, než zajdeme dál.

Jenomže podle mých dosavadních zkušeností se to slovy a vysvětlováním vždycky jenom pokazilo. A já nechtěl, aby se to zrovna teď mezi mnou a Mateem jakkoli pokazilo.

Nechtěl jsem se vzdát jeho polibků a doteků ve prospěch rozhovoru, který mohl ale možná nemusel být vůbec důležitý.

Navíc všechny moje smysly mi dávaly jasně najevo, že takhle je to správně. Že přesně takhle to mělo skončit. Já v Mateově náručí s jeho rty neoddělitelně přitisknutými k těm mým.

A když mě starší kluk postrčil na tu miniaturní postel a přikryl svým tělem, už jsem na nic dalšího ani myslet nedokázal.

Jeho ústa se pohybovala proti těm mým s divokou naléhavostí, jeho ruce mi zajely pod triko a hladily na nahé kůži a jen to mi připadalo neuvěřitelně intenzivní, že jsem tu smršť různých vjemů a pocitu jenom s obtížemi rozdýchával.

Čekal jsem, že to s ním bude dobrý, ale stejně mě zaskočilo, jak silně jsem reagoval na jeho sebemenší dotek.

Ještě s nikým jsem nezažil natolik velkou přitažlivost jako s Mateem, navíc po tak krátké době. No, krátké pro mě. Ve skutečnosti jsme se znali dlouhé roky a, přestože já si na to nevzpomínal, moje tělo si to očividně pamatovalo více než dobře.

A navzdory tomu, že Mateo tvrdil, že jsme spolu předtím nikdy nespali a já mu věřil, jeho blízkost a doteky působily důvěrně a známě.

Slabé mravenčení mi probíhalo tělem všude tam, kde se mě dotkl a násobilo už tak silné pocity slasti a vzrušení, které hrozily, že mě zcela pohltí.

Věděl jsem, že tohle dokáže, a uvažoval, zda to dělá schválně, aby mě úplně zbavil soudnosti, nebo mimoděk. Spíše mi však připadalo, že se jedná o tu druhou možnost, že to teď zkrátka nedokáže úplně ovládnout.

Přesto byl Mateo stále tím, kdo měl situaci pevně v rukou. Jeho paže mě tiskly, objímaly a také znemožňovaly, abych přebral kontrolu nad tím, co se děje nebo bude dít. A když sevřel moje zápěstí a přitiskl mi je do matrace, nemohl jsem už vůbec nic.

Ta bezmoc a bezbrannost pro mě představovala zcela nový pocit. Ve všech mých předchozích vztazích jsem to byl já, kdo měl absolutní kontrolu a očekával od toho druhého, že se mi podřídí. A u někoho jiného než u Matea bych to nesnesl, ale s ním to prostě fungovalo a zapadalo do sebe.

Byl bezpochyby silnější než já, mohl by si lehce vynutit, abych se mu podvolil, a mě se nelíbilo, jak je zrovna tahle představa vzrušující. Ten pocit, že mě drží a já se nemohu bránit, mě nutil se chvět rozkoší a kousat si rty, abych nekřičel jeho jméno.

Ovládej se trochu, Eliáši, opakoval jsem si v duchu. Ovládej se, nejsi čtrnáctiletý panic. Ale přesně tak jsem si s ním připadal. Neohrabaný, nezkušený a na dobré cestě k tomu, aby to pro mě skončilo dříve, než vůbec k něčemu dojde.

Do hajzlu, Teo, co jsi to se mnou udělal?

„Počkej chvilku," zarazil jsem ho.

Okamžitě poslechl a já pochopil, že on by ve skutečnosti nikdy neudělal něco, co bych nechtěl.

Mohl mě držet, že jsem se nedokázal pohnout, ale stačilo jediné moje slovo a on mě ihned pustil bez ohledu na to, co si v tu chvíli přál on sám.