City Alfy

Bolesti

Jess

Dnes je den, kdy musíme opustit tohle kouzelné místo, ale jak se říká, všechno krásné jednou končí. Své věci předám řidiči, který to naloží do autobusu, a jdu si sednout.

Snažila jsem se být mezi prvními, abych měla místo u okna, ale bohužel, Mia byla rychlejší. Lehce naštvaně si k ní přisednu. Kdyby to byl kdokoli jiný, asi bych ho požádala, jestli by se nevyměnil, ale s Miou to není možné. Ona je tvrdohlavá jako mezek.

Jakmile se usadím, začne mě bolet hlava. Různé bolesti cítím, od té doby, co jsme byli v tom městečku. Bohužel jsou nepravidelné, takže se nemůžu psychicky připravit na další. Trochu se bojím, aby to nebyla ta genetická nemoc, o které mi říkala máma. Stále doufám, že je to jen z toho, že jsem z ničeho nic nasedla na kolo a denně jsem jezdila 40 km. Asi moje tělo dostalo šok a takhle reaguje.

Když se ta bolest uklidní, je to jako, když se vybijí baterky. Mé tělo upadne do hlubokého spánku na několik hodin, aby znovu nabralo energii. Plně odpočatá se probudím na dálnici.

"Hele Mio, nevíš, za jak dlouho budeme doma?" Zeptám se a přitom začnu hledat mobil. Kam jen mohl spadnout?
"Asi tak za tři hodiny, proč?" Cože?! Já prospala skoro celou cestu?
"Slíbila jsem Sebastianovi, že mu napíšu a on pro mě přijede." Konečně najdu mobil a na něm pět zmeškaných hovorů od mámy a SMS od Sebastiana.

"Ooo, sladký. Tvůj princ si pro tebe přijede." Teprve až teď odloží mobil a začne se mi věnovat.
"Moc vtipné, kolikrát ti mám říkat, že jsme jenom kamarádi?" Odpovím, ale vůbec jí nevěnuji pozornost a místo toho napíšu mámě, že jsem za tři hodiny doma. Jak ji znám, tak by za chvíli vyhlásila pátrání.
"Jojo, kamarádi," vydechne se smíchem a chvíli je ticho, ale dlouho to nevydrží.

"Když furt tvrdíš, že jste kamarádi, tak alespoň přiznej, že jste kamarádi s výhodami," zeptá se s úsměvem.
"To nemyslíš vážně, vždyť víš, že jsem zatím ještě nic s nikým neměla," zakřičím na ni šeptem. Má štěstí, že jsme v autobuse, jinak by poznala, jak tuto otázku nenávidím.

"Doufala jsem, že ti bylo jenom blbí o tom se mnou mluvit, a že jsi už něco s někým měla." Vrátí se zpět k chatování na mobilu.
"Ne, neměla," zašeptám.

Domů dojedeme pro jistotu už v tichosti, ani jedna z nás už nic neřekne. Teprve až teď jsem zjistila, kam nás může dostat jenom jedna blbá otázka.

Beru si svoje věci z autobusu, a někdo mi zakryje oči.

"Hádej, kdo je?" schválně změní hlas, ale i tak ho poznám. Sundám jeho ruce z mého obličeje, otočím se a pozdravíme se na přivítanou.

Vezme si ode mě moje věci a než dojdu k autu, on už zavírá kufr a jde na místo řídiče.

"Já vím, že bys to zvládla, ale radši jsem to udělal já. Kdyby sis to dělala ty, trvalo by to věčnost." Dnes má nějak až moc dobrou náladu.

Přijedeme domů a Sebastian zase trvá na tom, že to všechno zvládne sám. Zdá se, že ani nepřipouští možnost sporů. Proč jsou všichni v mé blízkosti tak tvrdohlaví?

Vejdeme do domu, a hned ucítím vůni francouzské kuchyně. Stůl je už prostřen, tak nakouknu do kuchyně, a jakmile si mě všimne máma, všechno nechá a běží mě obejmout.

"Ahoj, štěňátko, jak to bylo?"
"Úžasně, mami," s radostí jí odpovídám.
"Pojď, všechno nám povíš u večeře," a společně se vydáme ke stolu. Kdyby máma necestovala a nepracovala tolik a trávila se mnou více času, byla bych nejšťastnější dítě na světě.