Breaking summer

(09)

„Co je? Co se děje?" vstane zmateně Bella a rozespale odemkne a otevře dveře. Do pokoje vběhne Aiden a když nás uvidí, utře si z tváře slzy.

„Jsi v pořádku, Aidene?" zeptám se a prohrábnu si vlasy.

„Rodiče zmizeli. Nikdo tu není, ani táta, ani máma." fňukne. „Měl jsem strach, že jste zmizeli i vy."

„My jsme tady, neboj. " zívnu a nadzvednu peřinu, aby si mohl vlézt ke mně do postele. Aiden mě obejme.

„Rodiče třeba jeli na nákup. Nemusíš hned plašit." začne ho uklidňovat Bella.

„Ale oni mi slíbili, že mi pomůžou zabalit na tábor. Odjíždíme přeci už zítra!"

„Aidene, klid. Pojď se nasnídat a uvidíš, že se za chvíli vrátí. Balit můžete i odpoledne." usměje se Bella a pošle Aidena převléct se. Když odejde, zavře zase dveře a začne se oblékat.

„Jednou mě z něho trefí." zasměje se Bella a já s úsměvem zavrtím hlavou. Nechápu, že je pořád takhle pozitivní. I přesto, že bych ráda spala dál, je mi blbý ji v tom nechat samotnou. Už jen kvůli tomu, že ona kvůli mě šla spát až ráno. Když odejde za Aidenem, rychle se převlíknu a odejdu do koupelny. Na kartáček si dám zubní pastu a chci si vyčistit zuby, ale dole bouchnou domovní dveře, ozve se nadšený vřískot Aidena a já ustanu v půlce pohybu. Máma a Matthew se vrátili domů. Vůbec se mi dolů nechce, ale mám pocit, že bych se dřív nebo později stejně s mámou potkala. Čím dřív bude to první trapné setkání za mnou, tím líp. Vyčistím si zuby, opláchnu obličej a rozejdu se dolů do patra.

Všechny najdu v kuchyni stát nad obřími papírovými taškami s jídlem. Jakmile mě spatří, všichni utichnou. Přejdu k lednici a naleju si do skleničky pomerančový džus.

„Nechte nás tady s Jade prosím o samotě." rozhodne po chvíli ticha máma a Bella, Aiden a Matthew se s jídlem chtějí přemístit do obýváku, ale máma je zastaví: „Matte, ty tady zůstaň."

V klidu se napiju džusu, sednu si ke kuchyňskému stolu a dál mámu ignoruju. Ta se i s Mattem posadí ke mně a chytne mě za ruku. Cuknu sebou a ruku ze sevření vymaním.

„Jade..." povzdychne se máma. Poprvé za celou dobu zvednu hlavu a podívám se jí do očí. Má je červené, oteklé a je na ní vidět, že ani ona nespala.

„Chci se ti omluvit, včera jsem ti neměla dávat tu facku."

„To jsi teda neměla." připustím a opět skloním hlavu.

„Vždyť víš, že si nepřeju, aby jsi se živila hudbou. Pochopila jsem, že hrát doma ti nezabráním, ale jako zaměstnání to není dobrý nápad..."

„Jenže..." nadechnu se, abych jí oponovala, ale ona mě prostým gestem zarazí a sama pokračuje dál: „Ale... S Mattem jsem o tom dlouho mluvila a něco ho napadlo. Jsem schopná ti dát šanci přesvědčit mě, že se hudbou zvládneš uživit."

„Takže... Můžu si zařídit tu brigádu v restauraci?" zeptám se opatrně, ale máma zavrtí hlavou.

„To ne. Pomůžeš Mattovi."

„Jak?" podívám se na Matta, který se na mě povzbudivě pousměje.

„Pojedeš s ním na tábor." oznámí mi máma a já mám co dělat, abych nespadla ze židle.

„A jak tábor souvisí s hudbou? Myslela jsem, že mi chceš dát šanci...?" zmateně rozhodím rukama. Máma pohladí Matthewa po rameni a ten se zhluboka nadechne.

„Budeš učit děti hrát na hudební nástroje. A k tomu je naučíš zpívat." vysvětlí mi Matt.

„Cože?!" vykulím oči.

„Už jsem vše zařídil. Půjčil jsem si od bývalé švagrové potřebné vybavení a papíry mám pro tebe taky vyřízený..."

„Zadrž..." poprosím ho, „Nějak to celé nechápu... Copak se na táborech nehrají hry po družinách? Neučí se tam, jak se rozdělává oheň, jak se stopují zvířata a jak se motají uzle?"

„Dřív ano." kývne hlavou Matt. „Dřív se u nás na táboře vážně celé dny hrály hry."

„Tak jak tam já můžu někoho učit hrát na klavír?"

„To uvidíš." usměje se na mě Matt. „Teď si jdi zabalit, nezapomeň, že zítra odjíždíme."

„Ještě jsem neřekla, že pojedu." zarazím je. 

„Jinou šanci nemáš. Pojedeš tam a pomůžeš tím Mattovi. Přesvědč mě, že to dokážeš. Na konci se přijedu podívat, jestli jsi někoho něco zvládla naučit. Když to nezvládneš, půjdeš na školu, kterou ti vyberu já a ty přestaneš protestovat. Když to zvládneš a vezmeš to celé zodpovědně, už ti nebudu stát v cestě a zaplatím ti tu školu, o které pořád mluvíš. Bereš?" navrhne máma.

„Proč?" zamrkám zmateně. Takový obrat je prostě až moc divný.

„Protože když to zvládneš, nezachráníš tím jenom sebe." vysvětlí tajemně za mámu Matt.

„Dobře. Pojedu." rozhodnu se. Nemůžu promrhat takhle velkou šanci.