Breaking summer

(28)

Když se vynoříme z lesa a ocitneme se zpátky na louce, chvíli se nic neděje, protože si nás nikdo nevšímá. Pak nás ale zaznamená Matthew a jakmile se všimne, že brečím a že nejdu ani po svých, zapíská třikrát na píšťalku a tím přeruší hru.

„Co se stalo!" zhrozí se. „Jsi v pořádku?"

Místo odpovědi zavrtím hlavou. Přijdou k nám i ostatní vedoucí a začnou zjišťovat, co se mi stalo. Sama se k odpovědi nemám a Hunter všem řekne jen to, že se to bude řešit až večer.

„Beru ji do nemocnice, tak doufám, že se stihneme do toho večera vrátit." oznámí Hunter Mattovi.

„Nestačilo by ji ošetřit jen tady?" nadhodí Phoebe, které se nelíbí, že by na zbytek dne přišla o jednoho vedoucího ze své družiny.

„Matte... Jde o moje koleno..." vydechnu už zoufale a schovám tvář do Hunterova hrudníku, veškerá ta pozornost je mi víc než nepříjemná.

„Jeďte." přikývne Matt, který ví o všech mých operacích. „A Matte? Vezmi si moje auto, je pohodlnější. Klíčky mám v nočním stolku ve své chatce."

„Díky, ale pojedu svým autem." odmítne jeho nabídku Hunter a začne se prodírat skrz vedoucí zpátky k táboru.

„Chci jet s vámi!" vyjekne Bella a položí ruku na Hunterovo rameno. „Můžeme se v řízení vystřídat."

„Ne, to je v pohodě, myslím, že to zvládnu sám." setřese její ruku.

„Ale..."

„Žádný ale, Bello. Zůstaneš tady." utne jí Matt.

„Uvidíme se večer." rozloučí se s ní Hunter a mě chytne o něco těsněji.

Mlčky dojdeme do tábora. Snažím se nebrečet a Hunter se snaží nezakopnout.

„Kam to jdeme?" zeptám se, když mineme zaparkovaná auta vedoucích.

„Za prvé, nemám klíče. A bez nich se auto startuje dost ztěžka. A za druhé, ty nemáš doklady."

Má pravdu, na takovýhle věci jsem ani nepomyslela.

„Dej mi chvilku." vydechne, položí mě na schody před svojí chatku a poplácá mě po hlavě, jako bych byla pes. Podívám se na své dlaně a povzdychnu si. Jsou c celé špinavé a odřené, ale mnohem víc mě trápí neutichající bolest v kolenu. Mám strach co s ním bude...

„Skočím k tobě do chatky pro věci. Kde máš peněženku s doklady?" vytrhne mě z přemýšlení Hunter.

„V batohu vedle postele."

„Jakou má barvu? Abych nelezl do věcí Belle."

„Ten batoh nebo peněženka?" zeptám se bez přemýšlení.

„Ten batoh. Když najdu batoh, peněženku už taky." zasměje se Hunter a já cítím, že mi začínají hořet tváře. „Tak co?"

„No, černou." polknu a zadívám se do země.

„Tak tady na mě počkej a nikam nechoď." zasměje se.

„Jo, jako bych někam sama odejít mohla." odfrknu si.

Hunter je zpátky i s mojí peněženkou za chvilku.

„Natáhni ruce." řekne a do natažených rukou mi vloží mojí peněženku a svoje klíče od auta. Potom mě opět zvedne a odnese k dodávce.

„Počkej, tohle je doopravdy tvoje auto? vyhrknu, jakmile mě požádá o to, abych auto odemkla.

„Vždyť jsi mě viděla ho řídit." uchechtne se a posadí mě na místo spolujezdce. Pak se nade mě nakloní, aby mi zapnul pás a když se na chvilku, opravdu kratičkou chviličku pozastaví u mé tváře, něco ve mně hrkne. Dokonce se navoněl, když si šel do chatky pro klíčky.  Mám pocit, že mi ztuhla krev v žilách.

„Máš pěkný oči." řekne nakonec jakoby nic, sedne si za volant, nastartuje a vyjede z tábora. Hunter se snaží jet tak opatrně jak jen nejvíc může, ale i tak cesta z tábora údolím než se najede na normální silnici, je pro mě utrpení. V dodávce to sebou dost hází a nepomáhá mi ani Hunterovo neustále ujišťování, že za chvilku už to bude lepší.

„No a jak se ti na táboře zatím líbí?" odkašle si, když najedeme konečně na normální silnici. Nevěřícně povytáhnu obočí a podívám se na něho.

„Jo, jasně, blbá otázka, promiň."

Neodpovím, jen přikývnu. V autě se rozhostí nepříjemné ticho.

„Nějaká hudba?" zeptá se.

„Může být."

„Chceš tam pustit něco konkrétního?"

„Ani ne, pusť prostě něco, co rád posloucháš. Mně je to jedno."

„Tak tedy dobře." mrkne na mě a zapne rádio.

Skladbu poznám okamžitě, už od prvních tónu, je to totiž moje nejoblíbenější písnička od Cheese flips.