Breaking summer

(05)

Jedu s mámou, Bellou a Aidenem k nám domů. Ta holka trvala na tom, že nám prostě musí oba dva pomoct s drobným zabalováním toho, co nám ještě zbylo a potom s nošením věcí do auta. Je neuvěřitelná. Můj strach z toho, že se potom do auta nevejdeme a budeme se zbytečně mačkat, přišel všem zbytečný a nebrali na něj ohled.

S mámou máme většinu věcí už zabalených, ale nějaké oblečení, hygienické pomůcky a jídlo jsme nechali až nakonec.

„Takže jak jsem Grace říkala, někdy v týdnu budeme s Aidenem potřebovat vzít na velký nákup." prohodí Bella a já zpozorním.

„Je opravdu nutné kupovat tolik sladkostí na ten váš tábor?" zeptá se máma. Počkat, tábor? Jaký tábor?

„Jo. Ale nejde jen o sladkosti. Potřebujeme i opalovací krém, repelent, nové tenisky... Vždyť tam budeme celý měsíc! Takže to bude chtít i brambůrky..." začne vypočítávat Aiden a máma pobaveně zavrtí hlavou.

„Vy pojedete na tábor?" vyhrknu a v duchu si zanadávám, že jsem se vůbec zeptala. Nechci aby si mysleli, že se o ně až moc zajímám.

„Jasně. Jezdíme tam od malička. Ale já jezdím už jako instruktorka."

„Matthew je hlavní vedoucí. Ten tábor patří jemu." vysvětlí mi máma.

„Takže on odjede taky?" nesnažím se skrýt své nadšení.

„Ano." odpoví máma. To, že celá moje rodina odjede na měsíc pryč, je nejlepší zpráva za poslední dobu.

Dobrá nálada mi vydrží i při zabalování věcí, kdy se mi akorát Bella a Aiden motají pod nohama. Sice mi při pohledu na téměř prázdný dům přepadá úzkost, ale už s tím nic nenadělám. Poslední školní den jsem byla nucena zabalit celý svůj dosavadní život do pár krabic, které se potom odvezli neznámo kam. Teda přesněji se odvezli k Mattovi do garáže, kde čekají, až je opět vybalíme. 

„Teda, ještě že jste tu velkou hromadu věcí poslali už před pár dny, nechtěla bych to ještě dneska nosit." oddychne si Bella když se souká na zadní sedadlo auta.

Balení nám zabralo víc času než jsme počítali. Během dopoledne se udělalo doslova vedro a já si nestíhám otírat pot z čela.

„Ještě nás čeká spoustu vybalování." povzdychne si máma a nastartuje. Můj strach byl oprávněný. Kufr je zaplněný až ke stropu, mezi Bellou a Aidenem sedí mámina monstera a druhou monsteru mám mezi nohama. Kytka je tak velká, že mám nohy nepřirozeně vytočené a už po pár kilometrech mi začínají nohy brnět.

„Nechápu, proč ty kytky nemohli jet v náklaďáku společně s ostatními velkými věcmi." prsknu. List monstery mě šimrá ve tváři a ať kytku otočím jakkoliv, najde se vždy jiný otravný list.

„Cestou by se kytky mohly polámat a zničit se." poučí mě máma.

„A moje kytary a ostatní hudební nástroje náklaďákem jet jako mohly?"

„Ano, ty nejsou důležité. Můžeš být vůbec ráda, že jsem ti je nevyhodila."

„Zato já bych teď z okna zaručeně něco ráda vyhodila." syknu. Mojí poznámku máma přejde.

Po hodině cesty mě začíná dost silně bolet koleno, ale radši nic neřeknu, máma by byla ještě schopná zastavit, abych se mohla protáhnout. Čím dřív tam budeme, tím líp. Za chvíli ale stejně zastavíme, protože Aiden prý dostane neskutečný hlad. Podle mě má spíš chuť na kuřecí nugetky.

Z auta dost neohrabaně vystoupím, bolest je až moc silná, ale až dovnitř jít nehodlám.

„Tak pojď, Jade." popožene mě trochu netrpělivě Aiden.

„Já nepůjdu." ukážu na své oblečení.

„Všem je jedno, co máš na sobě." pokusí se mě uklidnit Bella a já si povzdychnu. Celkově se mi do fastfoodu jít nechce, nejen kvůli teplákům. Je pravda, že jogurt k snídani byl opravdu málo a už mám taky dost velký hlad, ale představa, kolik sním kalorií mě dost děsí. Jediná pozitivní věc je, že uvnitř mají klimatizaci.

„Tak co si dáme?" přistoupí ke mně Bella a já pokrčím rameny.

„Je mi to jedno."

„Tak já ti něco vyberu." usměje se na mě a otočí se na mámu. „Grace, běžte si sednout, já to objednám." navrhne mamce a ta vděčně souhlasí, nadiktuje ji objednávku a dá peníze. Nečekám, až místo k sezení vybere Aiden nebo máma a rovnou zamířím za zástěnu z umělých travin v naději, že tam si nás personál nebude tak moc všímat.

Sednu si a závistivě se na Bellu podívám. Kluk, který stojí u kasy a od Belly přijímá objednávku, málem slintá. Dokonce ten kluk Belle pomůže tác s jídlem přinést. O mě pohledem ani nezavadí a já se mu nedivím. Bella nám rozdá jídlo a pití a s chutí se zakousne do velkého hamburgeru.

„Myslím, že tohle patří tobě..." podám jí kelímek s Colou, kde je napsané telefonní číslo.

„Klidně si ho nech. To číslo mi k ničemu nebude." řekne a dál se láduje. Jak jí to může nechávat tak klidnou? Já bych byla radostí bez sebe. Nejspíš se jí to děje tak často, že si už na to zvykla a jen tak z míry jí to nevyvede.

„Jak dlouho ještě pojedeme?" zaúpím, když se opět soukáme do auta.

„Už jen okolo dvou hodinek." povzbudí mě máma a já mám chuť začít ječet. Nevěřila bych, že se budu tak moc těšit na to, až budeme konečně na místě.