Breaking summer

(03)

Mezi hosty to zašumí, mnozí nechápou co dělám. Zavřu oči a jakmile se mé prsty přiblíží ke klávesám, začnou po nich automaticky klouzat. Ani na chvíli nezapochybuji. Jednotlivé tóny do sebe zapadají a vytvářejí melodii. Jako když spisovatel píše knihu, jako když cukrář peče dort, jako když kadeřnice stříhá vlasy. Vše jde tak samo a hladce. Zhluboka se nadechnu a začnu i zpívat.

„Everybody needs inspiration. Everybody needs a song. A beatiful melody. When the night's so long..." prvních pár vět spíš zašeptám. Mezi lidmi opět zašumí, ale tak jinak, jakoby obdivně. Dodám si na odvaze a další sloky už zpívám celým svým srdcem.

„Yeah, when my world is falling apart, when there's no light to break up the dark. That's when I, I, I look at you..."

Nechávám se písničkou doslova vést. Jsem v ní tak pohlcená, že málem zapomenu, co se děje. Jsem tu jen já a piano. Teď a tady. Prsty hrají dál a dál.

„When the waves are flooding the shore and I can't find my way home anymore..."

Všechny své pocity přenesu do písničky. 

„You appear just like a dream to me..." zazpívám poslední sloku jemně a chvíli na to přestanu i hrát a vrátím se zpět do reality.

Otevřu oči a rozhlédnu se. Nikdo pomalu ani nedýchá. Všichni mě ohromeně pozorují a pak se strhne lavina potlesku. Jejich reakce mě zarazí. Několik z nich si dokonce utře slzy. Sice jsem už před pár lidmi vystupovala a vím, že zpívat umím, ale tohle je tak nějak jiné. Plaše se ukloním a pozvednu svoji sklenku.

„Na Grace a Matthewa." prohlásí Bella. Napiju se a tak rychle, jak mi pravá noha dovolí, zmizím z pódia. Vím že u mámy mám velký průšvih.

Dojdu k nim a mámu obejmu.

„Promiň mami, jinak to nešlo..." vykoktám a obávám se její reakce. Ona ale nic neřekne, jen mě pohladí po zádech.

Reakce Matthewa mě víc než překvapí. Obejme mě, vyzvedne do vzduchu a zatočí se se mnou.

„Jade, ty jsi tak talentovaná! Celou dobu jsem měl husí kůži!" zasměje se a položí mě zpátky na zem. Pak přejde k mámě a obejme ji okolo ramen. „Máme talentovanou dceru." řekne pyšně. Máma ale dál zarytě mlčí.

To už k nám přispěchá i Bella s Aidenem.

„Panebože! To bylo neuvěřitelný. Ty máš tak krásnou barvu hlasu!" vykulí oči Bella.

„Zazpíváš mi ještě prosím?" žadoní Aiden.

Nadechuji se, že mu odpovím, ale máma mi skočí naštvaně do řeči: „Ne. Jade se musí věnovat důležitějším věcem než je hloupá hudba."

To moji novou rodinu zarazí, máma je mírný typ a jen tak se nenaštve. Víc už nestihne říct, za mámou a Mattem začínají chodit hosti aby jim popřáli a tak se trochu vzdálím. Chci být chvíli sama. Odejdu co nejdál a opřu se o mohutný strom. Zavřu oči a zpracovávám co se právě stalo.

S mámou se hádám kvůli hudbě od doby, co od nás tátu odehnala. Jediné, co chci, je se věnovat hudbě jako můj pravý táta. Máma ho ale zavrhla a s ním zavrhla i to, že bych mohla být jako on.  Chtěla by, abych se věnovala něčemu, co má podle ní budoucnost. Medicína ale není nic pro mě. Můžu snad za to, že jediné, co mě dělá šťastnou, je právě hudba?

Vrátím se akorát včas když se začíná nosit jídlo ke stolu. Na mámě vidím, že je pořád naštvaná, ale snaží se dělat, že je vše v pořádku. Chuť jídla téměř nevnímám, zasněně se dívám směrem ke kapele, která každou chvílí začne hrát.

„Ani na to nezkoušej znovu myslet." sykne směrem ke mě varovně máma a já obrátím oči v sloup. Naštěstí pro mě za chvíli znovu osiřím, nastává čas pro první tanec. Jemně si přejedu rukou po pravém koleni, začíná mě po celém dni bolet. K šatům jsem si nemohla vzít podpatky, nevydržela bych být na nich celý den. Nepříjemné baleríny nejsou o nic moc lepší, ale alespoň to není pro nohu taková zátěž. Nejraději bych na sobě měla svoje tenisky...

„Smím prosit?" ozve se mi za zády a já polekaně nadskočím. Matthew. Ani jsem nestihla postřehnout, že první tanec ženicha a nevěsty skončil a teď už se rozjíždí volná zábava.

„Netančím." odpovím automaticky. Matt se trochu zamračí, načež si povzdychne a přisedne si.

„Vím, že to pro tebe je asi nepříjemné..." začne opatrně. „Musí být toho na tebe moc. Ale prosím, dej naší nové rodině šanci."

„Hm." přikývnu. Matthew se s touhle odpovědí zřejmě odmítá smířit, protože pokračuje dál:

„Chápu, že pořád čekáš, že tvůj táta se vrátí..."

„Nechci o něm mluvit." skočím mu do řeči. Nechci o svém tátovi mluvit, obzvláště ne s ním. Můj táta se pro mě jednou vrátí, musí... Nemůže mě tady jen tak nechat.

„Myslím, že když se trochu lépe poznáme..."

„Dej mi čas!" vyprsknu a odejdu si do hotelu lehnout. Mám celého dne akorát tak dost.