Breaking summer

(10)

Jakmile to dořeknu, do kuchyně se přiřítí Bella a Aiden a oba dva mě obejmou.

„Já mám strašnou radost, že pojedeš s námi. Budeš se mnou na chatce." vyhrkne Bella a napije se mého džusu.

„Hele!" oženu se po ní a džus jí seberu. „Pomůžeš mi s balením?" zeptám se jí, když mi dojde, že nemám nejmenší ponětí, co si s sebou vzít.

„Určitě." pousměje se Bella.

„Taky ti pomůžu!" nabídne se Aiden.

„Vždyť sám potřebuješ pomoct s balením." šťouchne do něho Bella a začne pomáhat mámě uklízet nákup.

„Jade, ty si hlavně zabal hudební nástroje a svůj talent." mrkne na mě Matthew a Aidenovi se rozzáří jeho modrý oči.

„Takže ty mě vážně naučíš na něco hrát?" zeptá se a já ho s přikývnutím pocuchám ve vlasech.

Nahoře v pokoji, když vytáhnu svůj kufr a chci si začít balit věci, zjistím, že absolutně netuším co dělat. Nikdy jsem nebyla pryč na takhle dlouhou dobu a hlavně jsem nikdy nebyla na táboře. Když jsem už mohla jezdit na tábory, chtěla jsem na hudební tábor, ale tam mě máma samozřejmě nechtěla poslat a já zase nechtěla na žádný jiný tábor. A tak jsem léto co léto trávila sama doma. Přejdu ke skříni a celou ji očima projedu. Nevím čím začít. S povzdychnutím skříň opět zavřu a sundám z ní obaly na kytaru a ukulele. Má cenu si s sebou vůbec brát elektrickou kytaru nebo basu, když nevím jestli tam budu moct mít do čeho zapojit kombo? Kytaru a ukulele tedy zabalím do obalů, dám je stranou a zbytek zatím nechám být.

„Pozor." křikne Bella, když otevře dveře. Za sebou táhne dva velké kufry a sportovní tašky.

„Co to..." vydechnu a s údivem se posadím na postel.

„Snad sis nemyslela, že ti bude stačit jeden kufr."

„Upřímně? Myslela." pokrčím rameny.

„Budeme tam měsíc... Potřebuješ hodně věcí." hodí po mně sportovní tašku. Položím ji na svůj prázdný kufr, přejdu ke skříni a opět ji otevřu. Začnu z ní vytahovat veškeré ponožky a spodní prádlo.

„Hele, co si vlastně mám vzít s sebou? Co tam tak běžně nosíte?"

„Cokoliv co ti je pohodlné a nebojíš se, že si to tam zničíš. Nezapomínej, že jedeme do lesa."

„Aha." hlesnu. Teď mi dojde, že jsem se dodnes o jejich tábor vůbec nezajímala. „Bello? Máte tam vůbec elektřinu?"

„Jasně, máme. Ale ona nám je stejně zbytečná, není tam skoro žádný signál, takže si nabíjet mobily je úplně k ničemu." zasměje se a sama si začne balit. Když otevře svůj kufr, vypadne na ní list bílého papíru. Prohlédne si ho načež se jí zablýskne v očích. „Tady máš, tohle by ti v balení mohlo pomoct."

„Co to je?" převezmu si od ní papír a začnu ho pročítat.

„To je seznam věcí co byl loni u přihlášek. Sama nevím kde se mi v kufru vzal." mykne rameny.

„Spodní prádlo, trička, tepláky, tenisky... Holínky? Repelent? Takový věci já nemám!" vykulím oči, když si letmo seznam prohlédnu.

„Klid, repelent můžeme mít dohromady, ale holínky budeš potřebovat svoje... Když prší, celý areál se dokáže proměnit v bahenní lázně."

„Kde je teď mám sehnat?" začnu lehce panikařit a Bella se zamyslí.

„Co máš za číslo bot?" zeptá se.

„Mám devítky." odpovím, Bella najde svůj mobil a někomu začne psát. Celou dobu se usmívá do mobilu a pak se zasměje.

„Holinky máš zařízený, je ještě něco co ze seznamu nemáš?"

„No, nemám pláštěnku, ale bunda co mám by měla stačit... Pak nemám kšiltovku, ale tu bych stejně nenosila... Vážně budu potřebovat uzlovačku, švihadlo a píšťalku?" zapochybuju.

„Ne, nebudeš to potřebovat. Ty jedeš jako lektorka a ne jako dítě." začne se smát Bella. To co řekne, mě přivede zpátky k Mattovi a k tomu, jak tajemný byl.

„Ty, Bello, poslouchej..." nadechnu se, „Jak to, že letos váš tábor bude jiný? Jak je možný, že tam z ničeho nic budu učit děti hrát na hudební nástroje, když dřív potřebovaly akorát tak uzlovačku?"

Když to dořeknu, Bella se smát přestane. Zastrčí si vlasy za ucho a nervózně si poposedne.

„Co se to děje, Bello?"

„Nevím, kde začít..." zadrhne se Bella. Chvíli jen tak mlčíme a koukáme jedna na druhou. „Víš, táta o tom nechtěl mluvit před Aidenem, ale hrozí nám, že náš tábor zavřou. Chtějí ho úplně zrušit."

„Proč?" nechápu.

„Odjakživa se tam děti jezdily bavit a užívat si léto. Děti byly rozděleny do družin a měly své vedoucí, ale pořád jsme byli jedna parta, hráli jsme spolu různé hry a soutěžili mezi sebou. Občas jsme děti učili jak rozdělat oheň a jak řezat dříví, ale hlavně jsme se chtěli bavit. Můj táta je sice hlavní vedoucí a tábor patří jemu, ale pozemky kde se tábor koná, ne... Ty pozemky patří městu." začne mi vysvětlovat Bella. Na chvíli se zarazí, poposedne si na posteli, nohy si přitáhne k tělu a rukama je obejme. „A protože jsme v lese, občas někdo zakopne a zraní se... Občas si někdo něco zlomí, ale nikdy to naštěstí nebylo nic vážnějšího. Jenže město se rozhodlo, že tam děti netráví čas tak, jak by měly. Prý jsou málo vytěžovaní... Město si přeje, abychom je víc všeobecně vzdělávali, jinak nás zavřou. Nedovolí nám na pozemcích tábor pořádat. Proto táta potřebuje, aby jsi ty děti něco naučila. Letos se tam děti budou učit tančit, šít, malovat... Já je budu učit volejbal a tenis, kluci zase jiný sporty. Jde o to, že na konci se město na děti přijede podívat a když usoudí, že se něco naučily, tak nás nezavřou a budeme moct dál fungovat, byť trochu jinak. No a ty jsi pro nás nová naděje, protože díky tobě se toho můžou naučit nejvíc." usměje se a utře si slzu. „Ten tábor je pro mě vším...

Tak tímhle Matt myslel to, že když to zvládnu, nezachráním tím jen sebe... Vstanu ze své postele, přejdu k Belle a obejmu ji. Normálně bych to asi neudělala, ale cítím, že to potřebuje. I ona je mým chováním lehce zaskočena.

„Zvládneme to." šeptnu, ona přikývne a opět se vrhneme do balení.