Breaking summer

(17)

Kate zmizí a práskne za sebou dveřmi. Hunter se na mě pousměje, něco zašeptá Belle, pak přijde k Mattovi a chytne ho za rameno.

„Musím uznat, že jsi vážně dobrá. Nějaké chybičky tam sice byly, ale nic zásadního." usměje se a já zalapám po dechu.

„Chybičky?" zopakuju nevěřícně, protože si nejsem ničeho vědoma. Už se nadechuju, že mu řeknu něco ostřejšího, ale Matt mě zarazí.

„Tak pojďte se rychle ubytovat a dodělat to, za chvíli tady budeme mít děcka!" zavolá nahlas a mě dostane už podruhé, že všichni bez protestů jdou dělat to, co řekl.

„Nemusíš být naštvaná. Po večeři se tady sejdeme." pošeptá mi Hunter do ucha a já se celá zachvěju. Po celém těle mi naskočí husí kůže a než mu cokoliv stačím říct, je pryč. Zůstanu stát jako přibitá.

„Co tu tak stojíš? Pojď si vybalit věci, pak nebudeš mít chuť a ani náladu." zachichotá se Bella, chytne mě za ruku a dovláčí mě k autu, kde máme doposud svoje věci. Když auto otevřeme, vyvalí se na nás z něho nechutné a dusivé horko.

„No, tak všechny čokolády budou určitě rozteklý. To jsme nějak nevymysleli..."

„Kdyby jsi tam měla maso, bylo by to horší, bylo by už upečený." pokrčím rameny ve snaze ji trochu utěšit. „Ta čokoláda zase ztuhne a pití vychladne a bude to v pohodě."

„Měla jsem na to chuť teď, ale co se dá dělat. Vezmi si batoh a poběž, musíme si zabrat tu lepší chatku!". Sotva to dořekne, čapne svůj batoh a vezme roha. Nezbývá mi nic jiného než ji následovat. Byť je krajina tady tak pěkná, přes veškeré kořeny a kamení se mi s operovaným kolenem nechodí moc dobře. O běhu pak nemůže být řeč vůbec.

Kufr mám víc než těžký, taška se nese blbě a když konečně Bellu doženu, jsem docela ufuněná. Cítím jak se mi kapičky potu začínají tvořit na čele a slepují mi přední pramínky mých dlouhých hnědých vlasů. Bella si svoji blonďatou hřívu natáčí na jeden prst ruky, opírá se o zábradlí u schodů chatky a očima hypnotizuje Huntera.

„Ne, tahle chatka je pro mě a Jade." zasměje se Bella.

„Vždyť jsme se domluvili, že se vejdeme do chatky všichni čtyři. Tak nebuď, Bello, lakomá." předvede jí Hunter své bílé zuby. Ani se nesnažím skrývat své znechucení a kufr naštvaně pohodím před schody. To si mě už konečně oba všimnou.

„Kde jsi takovou dobu? Vždyť jsem ti říkala, ať si vezmeš jen batoh? Takhle jsem musela bránit chatku vlastním tělem..."

„A očividně ti to nevadilo." uchechtnu se a zastrčím si vlasy za ucho. Kufr zvednu ze země a s námahou vyjdu těch pár schodů. „Tak se podívej, Bella by se třeba ráda s tebou o chatku podělila, ale člověk je od přírody hamižný a já se dělit nehodlám. Takže si najdi jinou chatku a na nějaké dělení zapomeň." vysvětlím mu radikálně, projdu kolem nich a prásknu za sebou dveřmi. Sama nevím, kde se to ve mně vzalo...

Za chvilku na to vleze do chatky překvapená Bella.

„Co blbneš prosím tě? Vždyť to celé bylo jen vtip." nechápe. Neodpovím ji, pouze myknu rameny a posadím se na spodní postel dřevěné palandy.

„Všechno bereš strašně vážně." pousměje se, batoh si hodí na jednu z postelí a odejde. Porozhlédnu se po pokoji. Povlečení, které jsme sem s Bellou nanosily, je stále na svém místě. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, zda si mám oblečení nechat zabalené nebo přendat do skříně. Představa, že měsíc den co den neustále otvírám a zavírám kufr a neustále ho uklízím aby nepřekážel, rozhodne. Skříně tu jsou dvě, nemělo by ničemu vadit, když si celou zaberu pro sebe, podle toho, co říkala Bella, tu stejně nebudeme v plném obsazení...

Pokoj to je vcelku pěkný, akorát vzduch je takový... zatuchlý. Otevřu všechna okna do chatky a vrhnu se na převlečení postelí. Toho povlečení jsme se nemuseli nosit tolik, stačilo vzít pouze pro mě a Bellu, ale to jsme netušily, ve které chatce skončíme.

„To je tvoje ségra pořád tak nepříjemná? Nebo jen něco blbého snědla?" zašeptá hlas venku. Poznám v něm Huntera. Nemůže vědět že jsem otevřela okna a tak jim ani šepot nepomůže. Nenápadně se podívám z okna ven. Hunter drží v ruce jak Bellinu tašku, tak kufr a vypadá to, že mu to nečiní žádné potíže. Možná by mi taky pomohl...

Blbost. Proč by pomáhal zrovna mně, když je tady dokonalá Bella?

„Ona je vážně fajn, akorát neměla lehký život, no." snaží se mě omluvit Bella, ale to mě akorát víc naštve. Proč se vlastně ptá na to, jestli jsem něco špatného snědla? Naráží tím snad na mojí postavu?

Víc slyšet nemusím. Zprudka otevřu dveře chatky a oba polekaně a přistiženě uskočí. Beze slova je obejdu a zamířím zpátky k autu. Třeba budu mít štěstí a potkám tam Aidena nebo Matta. Raději budu kdekoliv jinde než s nimi v chatce.