Breaking summer

(29)

„To se na mě snažíš zapůsobit?" rozesměju se a poukážu na svoje tričko. Uvědomím si, že takhle upřímně jsem se už dlouho nesmála a ihned přestanu.

„Jen pokračuj, směješ se hezky." pousměje se Hunter a hudbu maličko ztlumí tak, abychom si mohli stále povídat a i tak něco z písniček měli.

„Já jen... Nesměju se moc často."

„Všiml jsem si. Ale je to škoda. Nemusíš si pořád hrát na nedostupnou."

„Ale já si na nic nehraju." odfrknu. „Prostě mě nebaví se na všechny usmívat i když nemám důvod smát se."

„Ale nepříjemná být taky nemusíš."

„Hele já nejsem nepříjemná!" vyjedu možná trochu přehnaně. „Hold nejsem jak Bella."

„To je sice dobře, ale..."

„Ale?" uchechtnu se. „Neříkej mi, že naše dokonalá Bella má nějaké ale?"

„Bella je prostě milá a pohodová kámoška. Je pro každou srandu a zároveň mi zvedne i náladu. To, jak je veselá přenáší i na ostatní a to je podle mě dobře. Jenže je to kámoška, nemá žádný tajemství o kterých bych nevěděl, nemá nic co bych mohl prozkoumat."

„Mám pocit, že vím přesně co rád prozkoumáváš." vyprsknu pobaveně a Hunter zakroutí pobaveně hlavou.

„Ty si o mně myslíš snad jen to nejhorší!" vytkne mi naoko pobouřeně, ale sám se tomu zasměje.

„Změníme radši téma, nebo ti řeknu přesně to, co si o tobě myslím a ty mě tady vysadíš." pousměju se.

„Tak jo."

„Takže, doopravdy jsi na mě chtěl zapůsobit, byla to jen náhoda anebo je sám posloucháš?" kývnu směrem k rádiu.

„Náhoda to nebyla, mám Cheese flips rád. Sice tě nepozoruju, ale to tričko ti dost závidím."

„Díky. Ale asi ho už nikde neseženeš. Našla jsem ho před pár lety na půdě v krabici s věcmi po tátovi. A to už tam taky nějakou dobu leželo."

„Tvůj táta je... ehm..." odmlčí se.

„Myslíš mrtvý?" dokončím za něho otázku. Přikývne. „Není mrtvý. S mámou jsou jen rozvedení. Ale ono to je celý na dýl."

„Promiň."

„Nemusíš se omlouvat, nevěděl si to. O tátovi se doma nesmí mluvit. To je taky asi důvod, proč tak ráda nosím to tričko. A poslouchám Cheese flips."

„Tak... to je zajímavý." rozesměje se.

„A kterou skladbu máš nejradši?" zeptám se a načechrám si vlasy. Po celém dni je už mám maličko splihlé.

„Dej mi chvilku." odpoví a začne přemýšlet. „Tahle písnička není špatná, ale rovnou ji mohli pojmenovat jako háčko. Asi mám nejradši Bring me to my knees."

„Není to jedna z jejich prvních vydaných písniček?"

„Je." potvrdí.

„Uznávám že ta je taky skvělá."

„To rád slyším. Jsem rád, že znáš i nějaký starší skladby a ne jen ty novější." řekne a odmlčí se. Taky nic neříkám, cítím se dobře a užívám si tu příjemnou atmosféru, která mezi námi panuje snad poprvé od doby, co jsme se poznali. Ve chvíli, kdy natáhnu ruku, abych hudbu trochu zesílila, natáhne se i on a omylem se naše ruce setkají. Ihned ruku stáhnu zpátky a sklopím zrak na své boty.

„Promiň." zamumlám.

„Ty promiň. Mám to zeslabit?"

„Spíš naopak." poprosím ho a on tak udělá. A tak dál už jen sedíme, vůbec nic neříkáme a jen posloucháme Cheese flips.

Po přibližně další hodince dorazíme před nemocnici. Venku už se začalo stmívat a mně se divně stáhl žaludek.

„Hned budu zpátky." pousměje se na mě Hunter, vypne motor a odběhne do vnitřku nemocnice. Zavřu oči a začnu pomalu a zhluboka dýchat. Klepou se mi ruce a  začínám být velice nervózní. Snažím se nevnímat okolí, proto když mi Hunter zaklepe na okýnko, strašně se leknu a začnu ječet.

„Co blbneš, to jsem já." otevře mi dveře a rozepne pás.

„Já jsem tě neviděla." hlesnu potupeně.

„Něco sem ti přivezl." mrkne na mě a ustoupí, abych dobře viděla.

„No to si děláš srandu."