Breaking summer

(19)

Trhnu sebou, ale neotočím se.

„Já se neschovávám." odseknu a prsty přejedu po kůře stromu. Je to teď ta nejzajímavější věc na světě.

„Oprav mě, jestli se krčení za stromem před lidmi nazývá jinak, ale já měl za to, že je to právě schovávání."

„Vtipnej."procedím skrz zuby.

„Díky, taky si myslím, že je to jedna z mála mých předností." zasměje se Hunter.

„Ono jich je víc?" zeptám se ironicky.

„Rád ti ty ostatní taky předvedu. Ale až časem, pochop, teď se známe příliš krátce a to není můj styl."

Otočím se a zadívám se mu zpříma do očí. V jeho tváři hraje pobavený výraz, rty se mu křiví do šibalského úsměvu. I přes to, že narážku nemyslí vážně, cítím, jak rudnu. Nejsem na podobné narážky zvyklá.

„Promiň, ale nemám zájem." ušklíbnu se, „Mít něco s idioty není zase pro změnu můj styl."

Chvíli jen tak stojí a s pobaveným úsměvem si mě prohlíží od hlavy až k patě. Nejistě si přešlápnu, ale pohledem neuhnu. Pak udělá něco, čím mě dokonale vykolejí. Chytne mě za paži a odvede k vedoucím, kteří stojí okolo Matta a společně s ním se představují těm dětem, co jsou na táboře poprvé.

Hunter mě postaví před sebe, takže stojím přímo naproti dětem, v první řadě před vedoucími. Matthew mě zaregistruje a představí mě, několik dětí mi dokonce zamává. Lépe si je prohlédnu. Jsou tady jak malé děti jako je Aiden, tak i ti, kterým už určitě bylo patnáct. Z těch starších mám mnohem větší strach, přece jen jsem jen o pár let starší.

„Poslouchejte, táborníci." vyžádá si Matt naprosté ticho a vezme si do rukou pevné desky. „Teď si vás rozdělíme do šesti družin. Žlutou má na starosti tady Bella s Tylerem a Samanthou, zelenou Lucy, Lucas a Jacob, modrou povede Kate, Mandy, Ryan a Danny, bílou Libby a Scott s Benem, červenou bude mít letos Chris, Tom, Peter a Olivia no a černou bude vést jako každý rok Hunter, Phoebe, Paige a Mark. Zdravotníky uvidíte později, stejně jako kuchaře."

Když Matt domluví, předá desky starší ženě, která je v družině společně s Bellou. Samantha si odkašle a přečte jména těch, kteří patří k nim do družiny. Na to, jak je drobná má nezvykle hluboký hlas. Když dočte, předá desky další družině. Takhle to jde dokola až do doby, než se rozdělí všechny děti. Všimnu si, že vždy seznam čte nejstarší vedoucí z družiny, na to se pak musím Matta zeptat. Mark donese desky zpátky Mattovi, ten začne rozdělovat dětem chatky a pak nastane neskutečný chaos. Děti se navzájem překřikují a pobíhají sem a tam jen aby našly svoji chatku, kufr nebo spolubydlícího. Vedoucí na tom nejsou o moc líp, pomáhají dětem nosit kufry a čas od času zapomenou, komu ten kufr vlastně nesou.

„Jade, pomoc prosím tě Libby." houkne na mě Matt. Libby se na mě pousměje a natáhne ke mně ruku.

„Jsem Libby."

Opatrně ruku přijmu. Má jistý a pevný stisk.

„Jade."

„Já vím, tak pojď. A tykej mi, tady si všichni tykáme. Obcházím ty nejmenší a pomáhám jim vybalit, teď totiž nesmím nějakou dobu nosit nic těžkého." zasměje se a rukou si pohladí narůstající bříško, kterého jsem si doteď přes její volné oblečení nemohla všimnout.

„Je pěkný že jsi i přes to přijela." odkašlu si, protože mě nenapadne co jiného říct.

„Matthew potřeboval pomoc, tak jsem tady. Navíc to tady miluju." kývne hlavou a otevře první chatku.

„Teda kluci, jste tady sotva pár minut a už tady máte takový binec! Jak jste to ve čtyřech stihli?" žasne Libby, ale nemyslí to zle a pustí se do organizování.

Nestačím se divit, jak to Libby s dětmi umí. Já jsem spíš celou dobu mlčela a poslouchala úkoly Libby.

„Víš, musím se tě na něco zeptat." řekne Libby, když opustíme poslední chatku. „Proč nejsi přímo vedoucí u družiny?"

„No, s Mattem jsme se tak domluvili. O všem jsem se dozvěděla teprve před pár dny, navíc nemám zkušenosti." vysvětlím.

„Ale část dne budeš s dětmi sama stejně. Budeš je přece učit, ne?"

„To je něco jiného. Hudba je můj život. Zatímco na táboře jsem ani nikdy nebyla."

„Bezpochyby máš velký talent. Jen mi přijde škoda, že od zbytku aktivit budeš odtrhnuta. Nemyslím to špatně, ale nechci aby jsi pak litovala, že jsi se víc nezapojovala."

Nevysvětluji jí, že bych se svým několikrát operovaným kolenem ani ty aktivity dělat nemohla. Stěží bych běhala po louce, když mi kolikrát i chůze dělá potíže. Díky tomu Matta ani nenapadlo, že bych mohla být normální oddílový vedoucí...

Společně se vrátíme před jídelnu, kde už na nás čeká Matt.

„Jak vám to šlo?" usměje se na nás Matt.

„Znáš to Matte, když jsme odcházeli, bylo uklizeno, ale co bude za chvíli, to nikdo neví..." zasměje se společně s Mattem Libby.

„Moc vám děkuju, holky. Jade, teď bude svačina a pak se děti budou s táborem po družinách seznamovat, tak tě nebudeme potřebovat. Tvoje práce začne zítra po snídani." obrátí se na mě Matt.

„Rozumím." pousměju se a z jídelny si vezmu jablko. Cestou do chatky ho sním a hned zalituju, že jsem si ještě nevzala jogurt. Když se položím na postel, oddychnu si. Jsem ráda, že jsem sama, za celý den toho bylo tolik, že i přes kručení v žaludku po pár vteřinách usnu.