Breaking summer

(23)

„Já vůbec netuším, jak mám s těmi dětmi jednat." přiznám se Belle, když vycházíme po snídani z jídelny.

„No, to já taky ne. Prostě jednám tak, jak si myslím, že je to správné."

„Co když něco pokazím?"

„Tak to napravíš." nedělá si s tím těžkou hlavu Bella. „Teď bude ranní nástup. Normálně by se tě netýkal, ale na dnešním by jsi být měla."

„Nástup?"

„Za den jich je několik, nejčastěji se na nástupu vysvětlují dětem pravidla her." vysvětlí mi Bella. Bella se podívá na hodinku a pokývá hlavou. Samantha zazvoní na zvon tak hlasitě až mám pocit, že mi prasknou ušní bubínky. Počká, až se všichni uklidní a začnou ji věnovat pozornost. Pak zavelí pokyn, ať si nastoupí do nástupu. Okolo sloupu s americkou vlajkou se postaví v podstatě do čtverce. Na jedné straně stojí Samantha a Matthew, na zbylých stranách stojí vždy dvě družiny za sebou. Sama nevím kam se postavit, nepatřím k žádné družině a jít si stoupnout k Mattovi se mi nechce, tak zůstanu stát opodál opřena o mohutnou břízu. Jsem akorát v doslechu, ale zároveň se nikde nemotám a nepřekážím.

„Dobré ráno. Spalo se vám dobře?" obrátí se Matthew na táborníky. Dočká se mu několika pokývání hlavou.

„Dobře. Jak jistě všichni víte, letos tady máme menší změny. Dopoledne bude patřit vašim volnočasovým aktivitám, ale nebojte, odpoledne budeme trávit tak, jak jsme zvyklí. Poprosím vás, aby jste si teď našli vašeho vedoucího, který povede tu aktivitu, na kterou jste se přihlásili a společně se odebrali pryč."

Jakmile to Matt dořekne, nastane trochu zmatek. Spoustu aktivit vede více vedoucích a děti nevědí, ke komu mají vlastně jít. Odhodlám se, odlepím se od stromu a postavím se vedle Matta.

„Hudba je tady!" zakřičím a zamávám rukou do vzduchu, aby mě lépe viděli.

„Jsem u tebe jako první!" pochlubí se Aiden.

„Všimla jsem si." zakřením se na něho. „Tebe jsem tipovala spíš na nějaký basket, prcku."

„Ten už umím, ale ty jsi mi slíbila, že mě naučíš taky hrát na kytaru, Jade."

„Neboj, nezapomněla jsem na tebe." rozcuchám mu vlasy a nervozitou si prokřupnu prsty. Když už nezbývá nikdo, kdo by se k nám mohl přidat, rychle si v duchu přepočítám počet dětí, které se u mě seřadily. Počet souhlasí se seznamem od Matta, tudíž nemá cenu jen tak dál postávat a společně dojdeme k hudebně. Všichni jsou v ní vlastně poprvé, tak jim dám čas na rozkoukání a sednu si za piano. Udělá mi radost, když pár z nich je stejně nadšených, jako jsem byla já.

„Tak, možná bychom měli začít." pousměju se a postavím se, abych upoutala jejich pozornost. Snažím se ignorovat divný pocit, který vychází z mého žaludku. „Já jsem Jade, mám ráda hudbu a abychom spolu mohli fungovat, potřebuju vědět jak se jmenujete vy a co máte rádi."

Postupně se mi představí a mně se zdá nemožné si je hned všechny zapamatovat i přes to, že jich není tolik...

„Hraje tady někdo na něco?" zeptám se a znovu se posadím k pianu. K mé smůle se nikdo nepřihlásí. „Ne? Nikdo? Nevadí." povzdychnu si. „Dám vám hned první úkol. Kvůli koncertu, který nás čeká na konci tábora, si musím nejprve udělat představu, jak na tom jste. Chci po vás, aby jste mi něco zazpívali. Je mi úplně jedno co. Když tu písničku budu znát, ráda vás doprovodím tady s pianem." vyhrknu a způsobím tím rozruch.

„Koncert?" zeptá se asi tak třináctiletá holka s rovnátky a společně s její kamarádkou vykulí nadšeně oči.

„Ano, koncert. Přijedou vaši rodiče, sponzoři tábora a tak."

„Budeme i v televizi?" vyzvídá dál ta kamarádka.

„To asi ne." krotím jejich nadšení. „Nicméně to bude velice důležité. Máte ještě nějaké dotazy?"

„Můžeme tu písničku zazpívat ve dvojicích?" přihlásí se Jamie, který vypadá, že každou chvílí strachy uteče.

„Byla bych radši, kdyby jste teď zazpíval každý sám." zklamu ho.

Jeden za druhým mi zazpívá svoji oblíbenou písničku. Nejedná se o žádný zázrak, ale pracovat se s nimi dá a to je hlavní.

„Ráda bych zazpívala písničku July od Noah Cyrus." pípne dívka, na kterou bych málem zapomněla. Celou dobu se ukrývala vzadu a dělala, že tu není.

„Pěkný výběr, ta písnička je moc krásná." pochválím ji a ona si s mírným pousmáním zastrčí za ucho své hnědé vlasy, které se ji vlní až těsně nad zadek. Začnu hrát na piano a ona se po chvíli přidá.

„I've been holding my breath..." začne zpívat velice potichu. Myslím si, že to je nervozitou, která z ní za chvíli opadne, ale ona zpívat potichu nepřestane a já mám občas pocit, že ji ani neslyším. Přestanu tedy hrát a ona za chvíli ustane.

„Stalo se něco?" vyleká se.

„Zpíváš hrozně potichu. Není tě skoro slyšet. Můžeš prosím zazpívat ještě jednou refrén?" požádám ji. Tentokrát hrát nezačnu. Zatřepe rukama, vloží si je do kapes a začne zpívat. V ten moment mi spadne brada ke kolenům. Zpívá opravdu moc krásně, akorát pořád velice potichu.

„Zpíváš krásně." pochválím ji a ona se pousměje. „Můžu se tě zeptat, proč sis zvolila zrovna tuhle volnočasovou aktivitu?"

„Protože mi ji sestra zakázala." odpoví rychle.

„Sestra?!"