Breaking summer

(32)

Mé hnusné nohy si buď nevšiml anebo dělá, že si jí nevšímá, každopádně jediný, čemu věnuje pozornost, jsou moje prsa. Přijde blíž ke mně, zastrčí mi pramínek vlasů, který se mi uvolnil z drdolu zpět za ucho a zvedne mě.

„To zvládneš. Hlavně buď v klidu." zašeptá mi do ucha a položí mě na lehátko.

„Nohu si umístěte... Fuj! Co se vám sakra stalo?" vyjekne znechuceně ta sestřička, když se mi zase začne věnovat.

„Co by se jí stalo, upadla, bolí jí koleno a proto potřebujeme rentgen." odsekne Hunter a mírně se na mě pousměje na náznak podpory.

„A to spadla pod kombajn?!"

„Ne. Na kořen." usměje se na ní ironicky Hunter.

„Každopádně ta noha je dost hnusná. Možná by jste s tím mohla začít něco dělat. Stejně tak s tím tukem." odsekne. Snažím se zahnat slzy a dívat se kamkoliv jinam, než na ní. Kvůli takovýmhle poznámkám nenosím krátké šaty nebo sukně. Nenosím kraťasy. Nechodím plavat, protože vzít si na sebe plavky je moje noční můra.

Pak odejde i s Hunterem pryč, aby mi mohla provést rentgen. Jakmile je po všem, Hunter mi pomůže se zpátky obléct a beze slova odejdeme. Teda on odejde a mě odtlačí. Ani jeden nic neříká, pouze sjedeme zpět do přízemí a zamíříme rovnou do ordinace, doktor Davis už nás očekává. Tentokrát už ani nepošle Huntera pryč a mně je taky jedno, jestli tam je nebo není.

„Slečno Fuller, je to tak, jak jsem se obával."

„A co s tím kolenem teda má?" zeptá se místo mě Hunter.

„To je trošku složitější, ale je to na další operaci. Jenže to tady dnes nevyřešíme." vzdychne pan Davis.

„A proč ne?" nechápe Hunter.

„Protože bude lepší když navštívím svého ortopeda. Navíc ta operace se musí naplánovat." vydechnu a promnu si spánky.

„Přesně tak. Dám vám ortézu a léky proti bolesti. Bolest za chvilku odezní a v rámci mezí budete moct fungovat, ale ortéza, léky a mastička jsou jen dočasná řešení."

„Já vím..." vzdychnu a otřu si jednu slzu. Vím, že s kolenem už budu mít problémy navždy, ale další operace hned po roce... Už nechci. Nechci chodit na odebírání vody, nechci chodit na bolestivé rehabilitace a hlavně, nechci se dívat na znechucené pohledy ostatních.

„Každopádně, zkuste mít teď pohodový režim. Dejte si odpočinek na gauči u televize, nohu pár dní nenamáhejte a mažte si to touhle mastičkou." oddychne si a napíše mi recept. Pak vstane a z veliké skříně vyndá ortézu. Pomůže mi ji si obléct a s podáním ruky a přáním hodně štěstí nás vyprovodí z ordinace.

„Škoda že ti ten klid na lůžku nevyjde." podotkne Hunter, jakmile se vrátí do auta, tentokrát bez vozíčku. K lékům na bolest a k mastičce jsem v lékárně vyfasovala i berle.

„To je pravda. Vystoupení je sice až na konci tábora, ale necelý měsíc je na secvičení velice málo." souhlasím s Hunterem a upravím si pás, který mi opět zapnul Hunter.

„Nemáš už hlad?"

„A měla bych ho mít?" odpovím trochu podezíravě na otázku otázkou.

„Měla. Já ho už teda mám. Zajedeme si na nějaký fast food." rozhodne a nastartuje. Venku se za dobu, co jsem byla v nemocnici, setmělo natolik, že ani nevidím kudy jedeme. O to víc jsem překvapená, když Hunter začne z ničeho nic prudce brzdit a já se málem oběsím na bezpečnostním páse.

„Co to sakra bylo?" vyjeknu a upravím si pás tak, aby mě už neškrtil.

„Srnka. Všimnul jsem si ji na poslední chvíli. Úplně jsem zapomněl, že tady tak moc skáčou."

„Třeba jen chtějí spáchat sebevraždu, když uvidí tvojí dodávku." zazubím se a vykoleduji si pořádný šťouchanec do žeber.

„Au! Jako bych kvůli tobě měla málo zranění."

„Nepřeháněj." zabublá smíchy Hunter.

„Nepřeháním. Padám kvůli tobě od doby co jsme přijeli." připomenu mu.

„To bude spíš tím, že jsi nešikovná."

„Haha."

„A nebo to bude tím, že jsem tak neodolatelný a neudržíš se kvůli mně na nohou?" zamrká laškovně svými řasami Hunter a zaparkuje před malým bistrem.

„Spíš ta první možnost."

„Tak vidíš. Co si dáš?" zeptá se mě, vystoupí a obejde dodávku, aby mi pomohl vystoupit.

„Nemůžu počkat v autě?"

„Jestli jde o peníze, tak tě zvu."

„O peníze nejde..." zaúpím.

„Tak nevidím důvod proč by jsi tam nemohla jít. Berle už máš, ale klidně tě tam odnesu." mykne rameny.

„Víš, už je dost pozdě. Navíc nemám hlad." zalžu a doufám, že to kručení v mém žaludku neslyšel.

„Jade, podívej, to co řekla ta kráva nemůžeš vůbec brát vážně."

„Ale vždyť měla pravdu." povzdychnu si.

„Blbost! Vypadáš dobře, viděl jsem tě a nevzpomenu si na jediný důvod, proč by ses měla nějak litovat nebo stydět."

„Ani na jediný?" zeptám se šeptem a se zadrženým dechem čekám na to, co mi odpoví.