Breaking summer

(26)

„Okamžitě mě pusť na zem!" zavřeštím a vrazím mu pěstí do zad, abych podtrhla vážnost svých slov.

„Jak si přeješ." zašklebí se Hunter a naznačí, že mě pouští. Chvilku padám, já zalapám po dechu, načež mě Hunter opět chytí.

„Idiote!" prsknu.

„Udělal jsem přesně to, co jsi po mně chtěla." zasměje se a mrkne na Bellu.

„Má pravdu, Jade." zahihňá se Bella a já si odfrknu. Přijdu si jak střelený jelen nebo pytel brambor.

Vyjdeme z tábora a jdeme na druhou stranu údolí, tam, kde jsem to ještě neviděla ani z auta. Jakmile dojdeme k lávce, znervózním. Bella lávku přeběhne s dávkou ladnosti a ani se u toho nezapotí. Hunter ale není tak drobný jako Bella a já už vůbec ne.

„Snad mě teď už položíš na zem, ne?" vydám ze sebe přiškrceným hlasem ve strachu, že lávka pod námi spadne.

„V žádným případě." zavrtí Hunter hlavou. „Zdrhla by si mi."

„Už ne, jsme daleko od tábora." oponuju.

„Tak daleko nejsme." usměje se, trochu se mnou pohodí abych se mu lépe nesla a plácne mě přes zadek.

„Hej!"

„Co?" uchechtne se a já mám chuť mu jednu vlepit. Jednou rukou se chytí za zábradlí, které je vyrobené ze slabého kmene stromku a opatrně se mnou vkročí na lávku. Nervozitou málem nedýchám, doopravdy nechci skončit ve vodě pod námi. Jde pomalu a rozvážně, ale uprostřed lávky se zastaví.

„Proč si zastavil?" vyhrknu. Místo odpovědi párkrát povyskočí. Zalapám po dechu a hledám něco, čeho bych se pevně držela.

„V klidu, držím tě pevně." řekne klidně a pevně mi stiskne zadek. „Víš, že jsi o dost lehčí než jsem čekal?"

„Tss." odfrknu a podepřu si hlavu rukama.

„Tak kde jste?" vrátí se pro nás Bella a podezíravě si nás prohlédne. „Hra už začala."

Hunter se na ní zazubí a přejde se mnou zbytek lávky. Protáhne se úzkou cestičkou mezi křovím a rázem se ocitneme na malé louce, na které jsou různě rozmístěné balíky sena. Na pomezí mezi lesem a loukou jsou seřazené v zástupech děti s vedoucími a jejich skandování a pokřikování se rozléhá přes celou louku. Každou chvíli se nějaké dítě vynoří z lesa, doběhne ke své družině a z té v zápětí vybíhá další člen pro lístečky, které jsou rozmístěné po lese.

Hunter se mnou dojde až k dětem, kde mě konečně postaví na zem. Jakmile se trochu oklepu, moje ruka automaticky vystřelí k jeho tváři a vlepí mu facku.

„Au! Za co to bylo?" chytne se za místo, kde se mu začíná objevovat červený flek.

„Za všechno." usměju se. „Kdy jste to stihli připravit?" otočím se na Bellu, která raději o krok ode mě ustoupila.

„Ještě před obědem." odpoví mi a snaží se potlačit úsměv. To už si nás všimne Matt a přiběhne k nám.

„Jade! To jsem moc rád, že jsi dorazila. Budeš se bavit, uvidíš." rozzáří se a přátelsky mě pohladí po zádech.

O tom dost pochybuju, ale jsem ráda, že mě alespoň on vidí rád, protože Kate vypadá, že každou chvíli někoho praští.

„Sice nepřišla úplně dobrovolně, ale to nám nevadí." usměje se na Matthewa Hunter a mě obejme okolo ramen.

„Pracky pryč." syknu a loktem ho praštím do boků, takže se okamžitě stáhne.

„Takhle divokou tě mám rád." zazubí se na mě a radši s úsměvem odejde ke své družině, než mu přiletí ještě jedna facka. Bella se taky otočí a beze slova odejde ke své družině.

„Hlavně dýchej. Víš, že je takový." uklidňuje mě Matt.

„Takový idiot?" prsknu a založím si ruce na prsou.

„Ale ne." zasměje se pobaveně Matt. „On je náhodou moc hodný kluk."

„Hm."

„Víš, když už jsi tady, mohla by jsi nám pomoct?"

„Asi jo."vydechnu. „Jak?"

„Běž do toho lesa a procházej ho sem a tam. Hlídej jestli ty děti nepodvádějí nebo neschovávají papírky ostatním družinám."

„Dobře, to zní snadně." přikývnu a vydám se do lesa, kde už je pár vedoucích. Procházím místo, kde se hraje hra, tam a zpátky a uhýbám dětem, které se ženou lesem hlava nehlava, kořen nekořen. Ty děti hlídat nepotřebují, překvapuje mě, že jsou až tak poctivý, že si mezi sebou i občas napoví.

Ve chvíli, kdy uhýbám Kim, aby mě nesrazila na zem, o něco za mnou zakopnu a spadnu na zadek.

„Promiň, strašně se ti omlouvám." vyhrknu, když zjistím, že jsem zakopla o zhruba třináctiletého kluka.

„To by jsi měla, nevidíš na cestu ty krávo?" vyštěkne.

„Co prosím?" procedím skrz zuby a postavím se zpět na nohy.

„Slyšela jsi dobře."

„Co to tady vlastně děláš?" zeptám se ho.

„Do toho ti nic není. Radši se mi kliď z cesty."

„Uhni." odstrčím ho a prohledám místo, kde klečel. Pod hromádkou listí najdu několik lístečků, pokaždé s barvou jiné družiny. „A máš problém."