Breaking summer

(08)

Při pohledu na letáček zůstanu němě stát. Ta práce je pro mě naprosto dokonalá. Sáhnu si do zadní kapsy pro mobil a zjistím, že mám baterku téměř vybitou. V rychlosti se rozloučím a vydám se najít mámu, chci se co nejdřív dostat domů a v klidu na telefonní číslo uvedené na letáku zavolat. Mámu s Aidenem najdu v prodejně s obuví.

„Na jak dlouho to ještě máte?" pocuchám Aidena ve vlasech.

„Ještě na dlouho. Nemůžeme vybrat dobré tenisky. A pak ještě musíme do potravin a papírnictví..." povzdechne si máma.

„Půjčíš mi mobil prosím?" natáhnu směrem k mámě ruku.

„Na co?"

„Jen si potřebuju někam zavolat." pokrčím rameny a máma mi podá svůj mobil. Vytáhnu letáček a chci na klávesnici naťukat číslo, ale máma přijde blíže a letáček mi vezme.

„Co to máš?" podívá se na letáček. Když ji dojde o co se jedná, naštve se a leták zmuchlá. „No to snad nemyslíš vážně, Jade?" procedí skrz zuby.

„Proč ne?" naštvu se. „Co je na tom špatného?"

„Víš, že nechci, aby jsi se hudbou živila. Prostě tohle nepřipadá v úvahu!" zvýší hlas.

„Je to jenom zpívání v restauraci!"

„Jade, prostě ne. Nebudeš po večerech zpívat v restauraci."

„Vždyť je to úplně normální práce! Ráda bych ti připomněla, že máme dohodu." vyjedu na ní. Na tohle nemá právo. Naše dohoda je, že si na hudební nástroje musím vydělat sama a ona mi je za to nevyhodí.

„Hold si budeš muset najít jinou práci." práskne rukama a rozhlédne se kolem dokola. Lidé se po nás začínají otáčet a jí to přestává být příjemné.

„Ne." odmítám se vzdát bez boje. Mám toho právě dost. „Uvědom si, že je to můj život, ne tvůj. Já nechci být nějaká pitomá doktorka, já se chci živit hudbou a tohle je skvělá příležitost!  Ty ses mě taky na nic neptala, když sis začala s úplně cizím chlapem, tak nevím, proč bych tě teď měla poslouchat ." prsknu. Chvíli na mě nevěřícně zírá, pak zatne čelist a vlepí mi facku. Zavrávorám a automaticky se za tvář chytnu. Ještě mi nikdy facku nedala.

„Já tě prostě nenechám zničit si život!" zakřičí na mě a skloní se k Aidenovi, který to všechno ubrečeně pozoruje.

„Stejně si mi život už zničila ve chvíli, kdy jsi od nás odehnala tátu." hlesnu, mobil pohodím na zem a se slzami v očích odejdu.

Vymotám se z obchodního centra a ocitnu se na rozpálené ulici. Nevím, kam bych měla jít, neznám to tady. Rozejdu se domů. I když, je domů to správný slovo? Cestu si moc nepamatuju, snažím se jít podle toho, co mi vyprávěl Aiden, ale několikrát špatně zahnu a domů dojdu až když se setmí. Máma a ostatní jsou dávno doma. Jakmile otevřu vchodové dveře, přiběhne ke mně máma a začne se omlouvat. Neřeknu ji ani slovo. Chce mě obejmout, ale já ji odstrčím a odejdu k sobě do pokoje a poprosím Bellu, aby zamkla. Nechci s mámou mluvit. Vlastně nechci mluvit s nikým. Sednu si na postel, obejmu polštář a začnu nekontrolovatelně vzlykat. Mám chuť začít křičet a do všeho mlátit. Bella si ke mně přisedne a obejme mě. Nic neříká, jen sedí a objímá mě. Je těžké ji nesnášet.

„Pojď." řekne, zvedne mě z postele a popadne několik dek. Otevřeným oknem proleze na střechu a podá mi ruku. Chvíli váhám jestli jít za ní. Nakonec její ruku přijmu a Bella mi pomůže dostat se na střechu. Sedneme si a Bella nás zachumlá do deky. Je sice léto, ale je noc a venku pofukuje studený letní větřík. Ani jedna nic neříká. Jen tak sedíme, pozorujeme hvězdy a posloucháme okolní zvuky. Po chvíli se mi Bella podívá do tváře. Možná se snaží přijít na to, co si myslím.

„Víš, kdyby jsi chtěla, tak si můžeme promluvit." navrhne. „Když se o problému začne mluvit, stane se rázem menším." podotkne. 

Sice ještě chvíli váhám, ale mám pocit, že se musím někomu svěřit. Jinak všechno ve mně vybuchne. A tak ji řeknu o všem. O tom, proč se s mámou hádáme. O tom, proč jsem tak moc nechtěla novou rodinu. Řeknu ji i o tom, proč mám špatné jedno koleno a proč ho nikdy neukazuju. Řeknu ji zkrátka o všem. O všem co mě trápí. A vážně se všechno stane rázem snažší.

Sedět na střeše vydržíme do východu slunce, potom Bella usoudí, že by si měla jít alespoň na chvíli lehnout, protože ji čeká velké balení na tábor.

„Víš, možná jsme nezačali úplně nejlíp... Omlouvám se. A... děkuju." omluvím se a počkám, až se Bella otočí, abych se mohla převléct do pyžama. Za tu dobu si už na to zvykla.

„Není zač. Jsem tu pro tebe." usměje se, lehne si do postele a ve vteřině usne. Já ne. Sice jsem strašně unavená, ale usnout nemůžu. Musím nad vším dokola přemýšlet...

Usnu ve chvíli, kdy na naše dveře začne někdo silně klepat.