Breaking summer

(27)

„Nemám, protože ty nic neřekneš." odsekne ten kluk a stoupne si přímo naproti mně. Nohou zahrabe odkryté lístky  a zadívá se mi zpříma do očí. „Budeš hezky mlčet."

„Tak to máš asi smůlu. Jdu za Mattem." pokrčím rameny a otočím se na odchod. V tu chvíli kluk do mě strčí a já dopadnu koleny přímo na kořen.

„Doprdele." zaúpím a z očí mi vyhrknou slzy bolesti. Překulím se, posadím se na zadek a pokusím se pravého kolene jen dotknout, ale hned vyjeknu bolestí. Slzy se mi kutálejí po tvářích a kluk se zašklebí.

„Nesimuluj." zívne, sebere papírek s barvou své družiny a chce běžet zpátky k družině, ale narazí do hrudníku Huntera.

„Co se tu děje?" zeptá se ho a mně nevěnuje ani jeden pohled. V jeho očích se odráží... něco děsivého.

„Nic, prostě upadla." mykne rameny kluk a chce ho obejít, ale Hunter ho chytne za rameno až usekne.

„Ptám se znovu a naposled. Co se tady stalo?" zavrčí Hunter a podle grimasy, co kluk udělá, zesílí svůj stisk.

„Fakt nic, je jen hrozně otravná a obyčejně upadla. A už mě pusť, vždyť prohrajeme."

„Myslíš, že jsem idiot? Vždyť jsem to celé viděl!" zakřičí na něho Hunter.

„Ale..." začne kluk koktat a svíjet se, Hunter ho drží čím dál tím větší silou.

„Vypadni. Nechci tě už ani vidět." pustí ho konečně Hunter a kluk si ihned začne mnout své rameno.

„Ale Huntere, vždyť sem ona ani nepatří."

„Ne, to ty jsi ten, co sem nepatří! Teď půjdeš rovnou za Mattem a řekneš mu, že jsem tě z téhle hry vyřadil. Nemysli si, že ti tohle jen tak projde. Myslím, že si můžeš jít rovnou balit kufry!" rozhodne Hunter a zhluboka dýchá. Ruce má zaťaté v pěst a vypadá to, že ho stojí hodně sil zůstat tak klidným. Kluk má z něho strach, pouze přikývne a odběhne zpět na louku rovnou za Mattem. Hunter se na mě podívá poprvé za celou dobu a výraz se mu změní z naštvání na starost. Klekne si vedle mě, prstem mi setře slzu, ale místo ní se hned objeví další slzy.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě a začne v kapsách hledat kapesníčky.

„Nejsem." přiznám poraženě a snažím se přestat alespoň brečet. „Strašně moc to bolí."

„Co přesně tě bolí?" vyptává se a podá mi balíček papírových kapesníčků.

„Kolena. Levý mám asi jen sedřený, ale pravý..."

„Sundej si to."

„Co?"

„Sundej si ty tepláky. Hned." přikáže mi a začne mi rozvazovat tkaničky u bot.

„V žádném případě. Ani omylem." zavrtím hlavou.

„Taky jsem myslel, že ti tuhle větu budu říkat v trochu jiný situaci, ale musím se ti na tu nohu podívat a přes ty tepláky nic moc nepoznám."

„Ty tu nohu v žádným případě neuvidíš." začnu vrtět hlavou a odsouvat se od něho.

„Jade, no tak, neblbni."

„Huntere, prosím, ne." žadoním a pevně stisknu jeho ruku. To ho očividně překvapí. Chvilku na mě jen tak nevěřícně kouká, nakonec si povzdychne a nasadí mi zpátky moje boty.

„Teď tě zvednu a odnesu ke zdravotníkovi. Dobře?" řekne, vstane a opráší si nohy.

„Ne." zamítnu.

„Jak jako ne?"

„Asi sem se nevyjádřila dost jasně. Nikdo z tohohle tábora to, co mám pod tepláky, neuvidí. Nikdy." odseknu a mrkáním se snažím rozehnat zbylé slzy.

Hunter chvíli jen tak mlčí a očividně přemýšlí o mých slovech.

„Dobře." vzdychne nakonec, jednou rukou mě chytí pod koleny a druhou mi ovine okolo zad. „Chytni se mě okolo krku." přikáže mi. Udělám, jak řekne a svoje ruce spojím za jeho krkem. V tu chvíli mě zvedne ze země a trošku mě nadhodí, abych se mu lépe nesla.

„Co to děláš?" vydechnu. „Nechci za žádnou zdravotnicí!"

„Řekla jsi, že nikdo z tábora tvoji nohu neuvidí. Takže jdeme zpátky do tábora, tam tě naložím do auta a odvezu do nemocnice."

„Ale..."

„Žádný ale, Jade. To já jsem tě sem odnesl a kvůli mně jsi zraněná. Takže se teď o tebe i já postarám."