Breaking summer

(20)

„Jade, vstávej..." zatřese mi někdo jemně ramenem. Stěží rozlepím oči. Chvíli jsem dezorientovaná a vůbec netuším, co se děje natož kde to jsem. Do místnosti proniká divné oranžové světlo a skrz otevřená okna je slyšet hlasitý dětský smích a vřískot.

„Hm? Co se děje?" zeptám se zmateně. Zvednu se do sedu tak rychle, až se o horní palandu praštím do hlavy. Rána je tak silné, až si z ní opět lehnu na postel.

„Panebože Jade!" rozesměje se Bella a společně s ní se začnou smát ještě nějaké další hlasy. Opatrně se posadím a teprve teď se pořádně rozhlédnu po chatce. U dveří stojí Hunter, Tyler a ještě nějaká holka, Olivia myslím. Všichni smíchy lapají po dechu tak moc, že mají co dělat, aby neupadli na zem. Dnes už poněkolikáté.

„Je vážně dobře že jsi tady, díky tobě se alespoň nebudu nudit." zasípe Tyler. „To je i normálně takhle nemotorná?"

„Ale ne." pousměje se Bella a snaží se je uklidnit.

„Chcete něco?" vyjeknu nahlas, abych je vůbec přehlušila. Rukou si přejedu po hlavě, doufám, že tam nebudu mít bouli. Sice se uklidní, ale i tak je na nich vidět, jak moc potlačují smích.

„Ne, ale ty by jsi něco chtít mohla. Jídlo. Je večeře." pokusí se říct vážně Hunter. Střelím po něm pohledem, naráží snad opět na něco? Už se nadechuju že mu něco odpovím, ale do řeči mi skočí Bella: „Ty jsi neslyšela zvon? Mlátila jsem jím jako blázen."

„Ne, to jsem opravdu neslyšela." odseknu.

„Ani nemohla, její chrápání to přehlušilo." podotkne Hunter.

„Ty jeden..."

„Tak snad abychom šli, než nám to ty kobylky všechno snědí." uklidní situaci Bella a počká, až vstanu.

„Hej, Jade!" houkne na mě Hunter, „Utři si tu slinu co ti teče."

Automaticky mi ruka vzlétne k puse, ale samozřejmě tam žádnou slinu nemám. Za moji reakci mi je odměnou další vlna bouřlivého smíchu.

„Tady si vezmi tác a příbor." radí mi Bella, protože při svačině jsem si vzala jen jablko a rychle jsem odsud zmizela.

„Co je vlastně k jídlu?" obrátím se na Bellu.

„Na přivítanou jsou jako vždy boloňské špagety."

„Bezva." vydechnu.

„Nemáš je snad ráda? Tady vaří vážně dobře."

„To jsem neřekla..." odpovím a bez protestu si nechám jídlo nandat.

„Pojď za mnou." drcne do mě Bella a zamíří k velkému stolu na druhé straně jídelny. U stolu sedí všichni vedoucí včetně Matthewa. Chci si přisednout k Mattovi a Libby, ale Bella mě zastaví a sama zamíří mezi Huntera a Tylera.

„Tak si sedni, držím ti tu místo." pobídne mě Hunter a odsune mi židli vedle něj. Otočím se, že si přece jen přisednu k Mattovi, ale místo už zabral někdo jiný a sednout si mezi cizí lidi se mi nechce. S povzdechem si tedy přisednu k Hunterovi. Celou dobu sedím jako zařezaná, nemluvím a soustředím se na to, abych špagety, omáčku, nebo kousky mletého masa neměla nikde jinde, než na talíři. Nechci jim dávat žádnou další záminku k tomu smát se mi. Nakonec se mi to podaří a vítězně odnáším talíř se špinavým nádobím k okýnku, kde si ho ode mě přebere veselý kuchař. Do kelímku si z barelu natočím vodu a napiju se. Až teď mi dojde, jak velkou žízeň vlastně mám, protože jsem celý den nepila. Kelímek dopiju až do dna a natočím si ještě jeden.

„Doufám že jsi nezapomněla." zašeptá mi Hunter do ucha a já se vodou málem zadusím.

„Na co?" zeptám se pobouřeně a pár kapiček vody si utřu z brady a prsou.

„Na mě přece." zazubí se.

„Na tebe budu zapomínat ještě dlouho, věř mi." syknu.

„Po večeři v hudebně, budu na tebe čekat." přehlídne moji poznámku a odejde z jídelny. To sotva. Vrátím se do chatky, vezmu si ručník a hygienickou taštičku, volný čas hodlám využít pro sprchu. Do ruky si vezmu čisté oblečení a vyrazím do sprchy pro vedoucí a ostatní personál. Ve sprše jsem sama a tak si umyju vlasy a pořádně vydrbu celé tělo. I přes to, že je ručník dlouhý po kolena, nemůžu dopustit aby někdo viděl moji zjizvenou nohu a tak si do ručníku zabalím pouze dlouhé, husté vlasy. Pak se převleču do čitého, sesbírám si svoje věci a opustím sprchy přesně ve chvíli, kdy do nich vejde Kate s Olivií.

Belly se už po zbytek dne nedočkám. Plánuje s dětmi noční hlídky, utěšuje ty, kterým se stýská a ve chatce se objeví jen krátce po večerce, aby si vzala mikinu.

„Ty ještě někam jdeš?" přemůžu se a zeptám se jí.

„Jasně, do jídelny. Dětem sice už den skončil a mají večerku, ale nás se to rozhodně netýká." prohlídne si mě převlečenou už do pyžama.

„Aha."

„Ty by jsi měla jít taky. Bude se řešit plán na zítra a pak bude volná zábava."

„A je to nutný?" vzdychnu.

„První večer by jsi tam určitě být měla. Počkám tam na tebe." přikývne, otevře dveře a odběhne pryč. Se zaúpěním vstanu z postele, moc se mi tam nechce. Zpět si navléknu legíny, přes hlavu si přetáhnu černou mikinu a doposud vlhké vlasy nechám volně splývat podél zad. S baterkou se dopotácím k jídelně, vezmu za kliku a zarazím se. Je to opravdu dobrý nápad? Přijdu si tady jako vetřelec, všichni se znají léta a já... sem nepatřím. Nakonec se odhodlám a za kliku zatáhnu. V tu chvíli nastane hrobové ticho.