Půlnoční plamen

Kapitola 1. - Omámená

Slyšela jsem písně. Mrazivé, tiché, ševelící ve větru.

Slova, kterým jsem nerozuměla, melodie, které jsem nikdy neslyšela.

Ukolébavky, jež sváděly poutníky z cest, líbezné hlasy, které nabádaly k pokušení.

Cítila jsem vzduch.

Tíživý, dusivý. Jako by chutnal po popelu. Vzduch, ve kterém se nelze nadechnout.

Omamné vůně, čerstvou rosu, chladivý sníh, vůni jehličí.

Jen jedno jsem nikdy neucítila.

Slunce.

A mé tělo svírala zvláštní prázdnota, jako kdyby mi něco chybělo.

Něco mě opustilo.

Chlad mi laskal kůži, jako mrazivý sníh v Zimním království. Jako ledové větry na vrcholcích Sněžných hor.

A přesto mi bylo teplo.

A přesto mi scházelo teplo.

Můj oheň.

Doutnal, jako kdyby ve mně vyhasl i ten poslední plamínek.

A potom...

Se znovu divoce rozhořel.

***

Cítila jsem, jak mě někdo vzal do náruče. O čelo se mi otřely vlasy hebké jako hedvábí. Opět jsem plula ve vzduchu. Dlouhou dobu, než jsem dopadla na měkkou podlahu.

Tělo mi ovanulo neznámé teplo. Už jsem nebyla v zimě. Ne zimu jsem nechala daleko daleko za sebou.

Tichou a studenou.

Po těle mě šimraly něčí prsty. Cítila jsem letmé doteky. Na pažích, na krku, na hlavě. Někdo mi podložil hlavu něčím měkkým a na mé tělo dopadlo něco velkého, lehkého a tkaného.

Třeštila mi hlava. Nervy v těle se podivně škubaly. Šimraly, rozlézaly se, štípaly. Jakoby na něco začaly reagovat. Zkusila jsem pohnout rukou, ale nešlo to.

Opět mě objala tma.

Trhla jsem sebou, když zavrzaly dveře. Slyšela jsem přibližující se kroky na podlaze. Štípalo mě tělo, cítila jsem, jak moje pokožka hoří, potila jsem se. Před očima se mi míhaly barevné odrazy a stále jsem nemohla pohnout jednou částí těla. Vrátilo se mi vnímání.

„Až se vzbudí, oznámím ti to." Ticho protnul jemný a líbezný dívčí hlas. Ozvalo se podrážděné zamručení a něco dopadlo na zem.

„Tady jsou další prostěradla." Řekl mužský hlas.

Ten jsem poznala, Thomas Thornton, princ Podzimního království. Zašimralo mi v konečcích prstů, ale pohnout jsem s nimi nedokázala. Pokusila jsem se otevřít oči, ale marně.

„Je v pořádku." Řekla opět ta dívka.

„Mně je jedno, jak jí je." Odfrknul si Thomas. Píchlo mě u srdce. Zradil mě. Unesl mě, došlo mi.

„Proto sem každých pět minut něco nosíš?" Zasmála se dívka. Thomas na ni naštvaně zavrčel.

„Věř mi, znám své lektvary, bude v pořádku." Řekla mu dívka mile. Chvilku bylo ticho. Přes ruku mi přejely něčí prsty.

„Měl bys odejít, jestli tě tu uvidí matka, utrhne ti hlavu." Ozvala se dívka. Prsty z mé kůže zmizely. Zbyla po nich jen studená opuštěná cestička.