Půlnoční plamen

Kapitola 22. - Čas nadešel

Nechápavě jsem se podívala na z Leyla na oba podzimní prince a hledala u nich vysvětlení. Všimla jsem si, že Annara Leylu zrovna dvakrát asi nepovažuje za oblíbené dítě, ale nemyslela jsem si, že je to až tak zlé, aby kvůli ní museli oba trpět fyzické i psychické tresty.

„Bylo mi šest let, když jsem podstoupila Obřad výběru, matka se snažila získat mi čas, podařil se jí však odložit pouze o rok. Když se zjistilo, že nejsem dcera Podzimního krále, matka opustila Podzimní království. V té době jsme ještě nevěděli, co má v plánu, nebo kde se vůbec zdržuje. Často za námi ale jezdila a pomalu nás na její plán naváděla. Byli jsme děti a ona naše matka, věřili jsme každému jejímu slovu a nechali se zlákat. Nutno podotknout, že se jí Podzimní král bál, takže se příliš nestaral o tom, aby nás od ní odehnal. Roky plynuly a Wall s Thomasem čím dál tím častěji trávili čas mimo království, já byla zavřená v Chrámu Země, je to místo zasvěcené živlu Země, a tam jsem se naučila vše o bylinách, lesích, půdě, prostě o všem, co bych mohla využívat místo mého živlu. Jednou v noci pro mě matka přijela i s mým otcem. Pravým otcem. Řekla mi úplně všechno o tom, kdo jsme, co pro ně znamenám a proč teď budu žít s nimi. No a dál už to je stejné jako teď. Žijeme v této pevnosti uprostřed Černého lesa, nedá se to tu najít, není možné ani celou pevnost obejít, je to dokonale chráněné místo. A matka se připravuje na svůj životní úděl, který plánuje už od doby, co byla dívka." Leyle se třásl hlas, a když dopovídala hlasitě si povzdechla.

„To pořád nevysvětluje, proč tě musí Thomas s Wallem chránit." Řekla jsem opatrně. Leyla se pousmála.

„Nepředstavuj si žádné bytí a tresty, jaké praktikuje u Thomase s Wallem, dělá jim to, protože se staví proti ní, Snaží se ji vysvětlit, že to, co dělá je špatné, chtějí ji změnit, ale ona už je...zkažená. To ani jinak říct nejde, je pomstychtivá, zuřivá, neovladatelná, je jako..."

„Oheň." Dodala jsem za ní a všichni tři se na mě podívali. Thomas mě chytl kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Položila jsem mu hlavu na hruď a nechala se políbit do vlasů. Věděla jsem přesně, co tím Leyla myslela. Vždyť mě tím všichni strašili. Že budu přesně taková.

Protože jsou to vlastnosti, které nám předurčuje náš živel. A já už taková trochu byla. V Zimním království jsem neposlouchala, lítala si, kam jsem chtěla a neovládala svoje emoce, díky čemuž jsem ani nezvládala svůj živel.

„Ona už prostě nezvládá cítit nic jiného, ne touhu po moci a ve Wallovi a Thomasovi už jen vidí to, že ji zrazují a nedokáže pochopit, že nestojí na její straně. Kdežto u mě..."

Ozvalo se zaťukání na dveře. Všichni čtyři jsme ztuhli. Leyla s Wallem si vyměnili pohledy a já se ještě víc přimkla k Thomasovi. Leyla došla otevřít a tiše si vyměnila pár slov s osobou za nimi.

„Neměl si jít spíš ty? Je to tvůj pokoj." Řekla jsem šeptem Thomasovi a ten s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Vlastně je tu Leyla ten šéf." Zasmál se a Wall souhlasně kývnul hlavou. Vůbec mě nenapadalo, proč byla Leyla tak ohrožená svojí matkou. Vždyť ji ani nikam nedovolovala chodit, musela se zdržovat tady, s nikým ani nemluvila, nesnídala s nimi. Hned na to mi zakručelo v břiše.

No jo, kdy naposledy jsem vůbec jedla? Toužebně jsem se zamyslela na čokoládové sušenky, které mi dělaly v Zimním království. Jak bezstarostná jsem tehdy byla? Přestože uplynulo jen pár měsíců dálo se mi, jako bych zestárla o několik let. Nebo jsem za tu dobu jen velice rychle dospěla.

To se možná stane, pokud se člověk rychle musí postavit na vlastní nohy.

Najednou jsem se zasekla. Leyla se zrovna zase vrátila k nám a zabodla do mě pohled.