Půlnoční plamen

Kapitola 19. - Starožitnictví

Nezajímal mě úlovek z lovu, ani příhody, které se ostatním stali. Pospíchala jsem temnými studenými chodbami a srdce jsem měla až v krku. Cítila jsem jako by mě všechno pozorovalo, jako by mě celá pevnost stravovala zevnitř. Divila jsem se, že si ještě moje hlava živě nepředstavovala, jak se stěny kolem mě sužují.

Zaklepala jsem na nenápadné dřevěné dveře zasazené v úzké točité chodbě pod schody, které vedly do jedné z věží pevnosti. Z počátku se nic nedělo, až jsem si myslela, že nikdo není uvnitř. Potom se ozvalo tiché cvaknutí a dveře se téměř neslyšitelně otevřely.

V šeru, které panovalo nejen v chodbě, ale i zevnitř místnosti jsem poznala pouze šedý plášť, který se za otevřenými dveřmi zavlnil a hned zase zmizel. Brala jsem to jako pozvání dál.

Popravdě jsem si pokoj Mudrce představovala trochu jinak. Čekala jsem strohý pokoj pouze s postelí a jednou skříní, žádný nábytek navíc, ale místnost, do které jsem vešla mě rázně vyvedla z omylu. Působila neuklizeně, ale při delším zkoumání jsem si všimla, že je jen prostě přeplněná.

Všude, kam se dalo odkládat leželi nějaké věci. Na skříních, stolcích, na pelesti postele, dokonce i na zemi. Všude byly položené nějaké předměty, ať už sošky, podivné šperky, obrázky, zbraně, a na stolku před vyhaslým krbem dokonce ležely i větve. Obyčejné větve. Zvedla jsem obočí v údivu a zavřela za sebou dveře. Místnost se ponořila do ještě většího šera a já ucítila, jak se mi něco otřelo o ruku.

Najednou v místnosti zaplálo tlumené světlo a já si všimla, že to byl tmavě zelený přehoz, který měl Mudr přehozený místo přes postel přes dveře. Mudr beze slova zapálil ještě další tři svíce a udělal jim místo na krbu tím, že veškerý obsah krbové římsy přesunul k větvím na stolek.

„Jste sběratel?" Napadlo mě jen říct, protože nic jiného jeho smysl pro pořádek nevysvětlovalo.

„Dá se to tak říct." Rozhlédl se po pokoji a zřejmě na něm neshledával nic zvláštního. Přesunula jsem se ke krbu, kde stál a zavadila přitom nohou o lesklou černou sošku vyhublé kočky, která stála na zadních a vypadala, jako by chtěla skočit na svou kořist.

„Springtunská lvice. Koupil jsem ji v hlavním městě v Jarním království od jednoho starého obchodníka. Snažil se mě přesvědčit, že je kouzelná, já v ní však viěl jiné kouzlo, než to magické. Springtunská lvice kdysi představovala bojovnost Jarního království, jejich odvahu, trpělivost a občas i velmi prosazovanou nadvládu. Pravda, časem už tratila něco ze svého lesku, přesto prosím, abyste se jí nedotýkala vaší královskou nohou." Upozornil mě Mudrc a já si až po delším zkoumání všimla, že kočka opravdu představuje lvici, jen jí čas ubral nejen na lesku.

„Nevěděla jsem, že království měla své vlastní maskoty." Zasmála jsem se. Mudrc si povzdechnul a narovnal jednu ze svící na krbu.

„Všechna království dříve představovala silné a samostatné jednotky. Podle toho taky vypadala jejich vláda. Jarní království mělo ve znaku zemské zvíře, protože si kdysi jejich královští potomci zásadně vybírali jen živel země. Domnívali se, že právě to jim dává již zmiňovanou nadvládu nad ostatními královstvími. Hranice kdysi nebývali takové, jaké je znáte dnes, Výsosti. V místech, kde právě stojíme se nacházela jezera, a kolem nich se táhla do dálí pole a stavení, která později ustoupila válce." Mudrc si sedl do polstrovaného křesla před krbem a rukou mi naznačil, abych zaujala místo před ním.

„O tom jsem vlastně nikdy neslyšela." Uvědomila jsem si a posadila se. Do zad mě píchla nějaká věc. Po bližším zkoumání jsem usoudila, že podivně zatočenou lesklou žlutou věc nejde srozumitelně identifikovat. Přesto jsem ji opatrně položila na zaplněný stůl.