Půlnoční plamen

Kapitola 6. - Stále mnoho otázek

Vjela jsem si rukama do vlasů. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechny mé pocity jakoby se zbláznily. Nechápala jsem, proč je to najednou tak důležité, jakoby se něco v ten moment, kdy mi to řekla změnilo. Zírala jsem na ní, jak seděla v klidu ve svém křesle a zhluboka se nadechla. Otočila ke mně hlavu.

„Nikdy ti nikdo nebude rozumět tak, jako já, drahoušku. Žádný učitel by tě nedokázal naučit ovládat oheň, pokud ho nikdy v sobě neměl. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, a pro nás to platí dvojnásob." Pozorovala mě, jak tam sedím hotová. Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Ne...já nerozumím tomu, co po mně chcete?" Vykoktala jsem ze sebe. Dívala se na mě, ale neodpověděla.

„Musíš se naučit ovládat ho. Spoutat ho kdykoliv se ti zamane a nepustit ho. Buď se s ohněm naučíš pracovat a bude ti sloužit, nebo spálí všechno na co sáhneš, a nakonec tu nebude nikdo, kdo by ho uhasil." Řekla tvrdě a tím naše schůzka skončila.

Řekla mi, že chce, abych žila nějaký příběh, že mě vzala domů, a teď mě chce učit?

Zhroutila jsem se na podlahu ve své komnatě a podívala se na své ruce. Vyvolala jsem oheň uvnitř sebe a na pažích se mi začaly kroutit žilky jako plamínky na mojí kůži. Stiskla jsem ruce v pěst a potlačila teplo v těle. Žilky zmizely.

Chtělo se mi brečet. Byla jsem tu zavřená a ještě z nějakého nepochopitelného důvodu. Nechápala jsem, co po ně Annara chtěla a nenamlouvala jsem si, že by to bylo kvůli mému elementu. Byly jsme jediné dvě osoby v království, které tento živel ovládaly. Chápala bych, kdyby mě chtěla zabít, ale zatím tomu nic nenaznačovalo.

Otec věděl, kdo to je, a dokonce všichni ostatní. Okamžitě na ní mířili natažené ruce, připravení zasáhnout. Jen já byla mimo. Jako jediná.

Nerada bývám vystrčena ze šachovnice.

To, co Annara řekla, všechny ty věci, proč zfalšovala svoji smrt, viděla jsem se v nich. Řekla přesně to, co bych řekla já. To, co bych chtěla slyšet. A já si myslela, že je to jen promyšlený tah, ale teď si tím nejsem tak jistá. Ovládá oheň, rozumí mi jako nikdo.

A to mě děsí ještě víc. Neznámá žena, které nikdo z mé rodiny a okolních královstvích nevěří, a ona jediná mi rozumí. Má stejné pocity jako já.

A přesto neřekla, co po mně chce. Chtěla mě učit? Chtěla, abych ovládla svůj živel, ale nic nenaznačovalo tomu, proč by to pro ni bylo tak důležité. Proč by to dělala? Pochybuju o tom, že by byla tak milosrdná.

V těchto myšlenkách jsem se ubírala zbytek celého dne. Nikoho jsem k sobě nepustila, dokonce ani Leylu, a i když jsem večer v posteli myslela, že hladem padnu, stejně jsem si nenechala nikoho zavolat. Radši umřít teď a mít klid, protože ze všeho tady se zblázním.

Padla noc a já nemohla usnout. Postel sice byla měkká, ložní prádlo pohodlné jako obláček a tichá klidná noc, ale já se převalovala a sem tam mi ukápla slza. Setřela jsem tu, co mi právě stékala po tváři a posadila se. Ramínko noční košile mi sjelo na rameno a zatřásl se mnou chlad. Kamenné zdi kolem mě jakoby mi našeptávaly, že chtějí zahřát. Ale já svůj živel nechtěla použít. Ne teď a ne v téhle pevnosti.

Vstala jsem a popadla dlouhý bílý župan, který byl stejně slabý jako šaty, které jsem měla celý den. Protočila jsem oči. Jsem přeci zimní princezna, zima mi nebude.

Vyšla jsem na chodbu a uznale kývla hlavou, že jsem nebyla zamčená. Asi vážně nepočítali s tím, že bych utekla. Nevěděla jsem, kde vůbec jsem, ale potřebovala jsem čerstvý vzduch jako ryba vodu a otevřené okno už mi nestačilo. Cítila jsem se jen víc jako pták v kleci. Chvilku jsem bloudila v chodbách a byla si jistá, že nenajdu cestu zpět. Míjela jsem obrazy, na které jsem ve tmě neviděla, a když už jsem si myslela, že jsem nadobro ztracená ucítila jsem závan větru.

V úzké chodbě, kterou jsem minula byly pootevřené dveře. Vyšla jsem jimi a opřel se do mě chladný noční vzduch. Usmála jsem se. Stála jsem na velice malé terase. Po pravé ruce od dveří se zvedala střecha panství a po levé straně také, přesto bylo vidět úzkým pruhem dolů na nádvoří z pořádné výšky. Opřela jsem se o zeď, která sloužila jako zábradlí terasy a shlédla dolů na nádvoří.

Bylo prázdné a jediné světlo šlo z lamp umístěných na okolních zdech. Mžourala jsem do toho šera a snažila se aspoň něco zachytit, chtěla jsem vědět, kde to jsem. Hradby byly tak vysoké, že jsem neviděla les za nimi. Odfrkla jsem si. Natáhla jsem krk a naklonila se do strany div jsem nespadla, abych viděla větší část nádvoří, ale ani tam se nepohnulo stéblo slámy.

Všude bylo ticho. Přesto jsem věděla, že někde tam na hradbách hlídají stráže a možná, že mě teď pozorují, ale bylo mi to jedno. Byla jsem po dlouhé době na čerstvém vzduchu. Nadechla jsem se a vpustila do plic čerstvý noční vzduch. Podívala jsem se na hvězdy na nebi, zářily jako drahokamy. Sklopila jsem oči k prstenu na své ruce.

Hledá mě Julian? Nebo to řekl jen tak?

Pokud mě najde a odvede, stanu se jeho ženou, ale už teď jsem cítila, že tak snadné to nebude. Leyla mi řekla, že mě tu nikdy nenajde. Ozvalo se klapání koňských kopyt na kamenném nádvoří. Shlédla jsem dolů a hledala zdroj zvuku, když mi do zorného pole vjel jezdec. Silně jsem stiskla kamennou zeď. Poznala bych ho i kdyby byla největší tma na světě.

Thomas sesedl z koně a přehodil uzdu. Prohrábl si černé vlasy a já stiskla rty. Něco hledal v brašně uvázané u boku koně a něco si zastrčil do kapsy kalhot. Byl opět celý v černém.

Buď měl něco proti barvám nebo držel nepřetržitý smutek, očividně za svoji matku, která je živě mrtvá. Odfrkla jsem si a on se zastavil v pohybu. Zaklela jsem, když se otočil a zvednul ke mně hlavu.

Chvilku jsme se na sebe dívali a mně by se podlomila kolena, kdybych se nedržela a nepřipomínala si, jak moc mě zradil. Neměla jsem k němu chovat žádné city, jen ty nenávistné.

Odvrátil se ode mě a odvedl koně. Ještě chvíli jsme se koukala na místo, kde před chvílí stál a přemýšlela, do čeho jsem se to jen dostala. Byla jsem v cizí pevnosti a místo toho, abych přemýšlela jak utéct, jsem přemýšlela kudy se vrátím do svého pokoje. Holt mě nikdo nenaučil, jak se chovat, když mě unesou.

„Hodláš skočit dolů?" Ozval se za mnou Thomasův hlas. Zlostně jsem semkla rty.

„Hodláš mě strčit?" Otočila jsem se k němu a v hlavě ho zabila na deset způsobů.