Půlnoční plamen

Kapitola 14. - Stíny vylézají

V srdci mi vyrostla taková naděje, že skrývat ji bylo nemožné. Aniž bych se na někoho ohlížela, vyběhla jsem ze sálu a pospíchala ven. Pospíchala jsem do zahrady, tam, kde jsme před pár dny stáli s Thomasem, tam mezi uschlé keře a starou vrbu.

Tam, kde se zahrada svažovala a odhalovala alespoň něco s temného a tajemného lesa, který nás obklopoval.

Vzduch, jako by tu byl chladnější, mlhavější, a když už jsem za sebou nechala i poslední věžičky pevnosti, konečně jsem se zastavila a usmála se, jako bych byla nejšťastnější člověk na světě. Rozesmála jsem se, až mě bolely svaly v obličeji, ale smála jsem se dál. Oči se mi zalily slzami, ale já se dál smála. Rukama jsem si zajížděla do vlasů a dívala se na les přede mnou, jak ho pohlcuje mlha. Jako kdybych mohla zahlédnout jediného člověka z výpravy, který mě hledá.

Jako kdybych je mohla vidět všechny a zamávat jim. Zakřičet, že jsem tady! Zbořit zeď pevnosti a rozeběhnout se k nim.

„Hledají mě, to není možné. Tady jsem, tady jsem, tady jsem." Šeptala jsem do studeného rána a nepřestávala se usmívat. Slzy mi tekly po tvářích a představovaly všechna tajná přání, která se teď stávala skutečností.

A najednou mnou projela ohromná bolest a já se skácela k zemi. Ne, doslova jsem odlétla z místa, kde jsem stála a dopadla na tvrdou zem několik metrů dál. Příšerně jsem se uhodila do hlavy. Nohy a ruce jsem měla na pár chvil paralyzované, ale hned jak se mi opět vrátilo plné vědomí ve mně narostla obrovská vlna zuřivosti. Oheň se ve mně vzedmul, aniž bych ho povolala, aniž bych cítila obvyklé mravenčení, viděla pulzující a klouzající žilky mé moci pod mojí kůží. Kůže mě pálila a už jsem chtěla narostlý tlak vypustit, když mě k zemi srazila další rána.

Tentokrát se ve mně ale oheň udusil. Vyškrábala jsem se na koleno. Dlaně jsem měla sedřené, hlava mě třeštila z toho nárazu a moje vidění nechtělo spolupracovat. Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, útočníka jsem neviděla. Nikdo kolem mě nebyl, jen studený vítr si v tvrdé písni pohrával s korunami stromů Černého lesa a bičoval mě na holé kůži. Něco se za mnou pohnulo.

Trhnutím jsem se otočila a tentokrát už instinktivně přivolala svůj živel. Ohnivá koule se mi vznášela na dlani a já se otáčela kolem sebe, abych našla svůj cíl. Jenže tam opět nikdo nebyl.

Uslyšela jsem škrábání, jako kdybych přejížděla dýkou po kamenech. Tváře mi hořely narůstajícím žárem uvnitř mého těla a oheň se hlásil o slovo, ale já si vzpomněla na výcvik s Mudrcem. Musela jsem zůstat klidná a vyčkávat. Útok neměl přijít bezhlavě.

Na malý okamžik jsem zadoufala, že je to jen nějaká přepadovka od Mudrce. Ale potom se za mnou opět ozvalo to škrábání. Vítr se zvednul, jako kdyby si s ním zuřivě hrál někdo s živlem vzduchu. Obloha potemněla, zešedivěla, jako kdyby měla přijít bouře.

„Hrát nefér dokáže každý blázen, co takhle se mi postavit čelem? Uvidíme, kolik šancí budeš mít potom!" Zařvala jsem do větru. Vlasy se mi odhrnuly z hrdla a vlály ve větru. Dlouhou chvíli se nic jiného nedělo.

A potom sem opět uslyšela to škrábání. Uklidnila jsem oheň v sobě a snažila se na zvuk napojit, a když jsem ucítila přibližující vlnu neznámé moci, která by mě opět smetla stranou otočila jsem se a mrštila tím směrem ohnivou kouli, kterou jsem nechala rozptýlit v ohnivé vlně do prostoru.

Něco zasyčelo.

A šíleně zakvílelo.

A potom se přede mnou začala zjevovat šedá kostěná bytost. Bylo to velké, vypadalo to jako lidská postava s jelení lebkou místo hlavy. Tělo bylo samá šlacha a potažené jen kůží, sem tam nějaký sval v místech, kde tělo zřejmě potřebovalo rovnováhu nebo sílu. Kůži to mělo šedou a oči...