Půlnoční plamen

Kapitola 28. - Zloděj Srdce živlů

Bílé přízraky nás pozorovali se změtí zvláštního zaujetí a čistého odporu. Tělo mi pokryl mrazivý chlad až moje pokožka zbledla, když jsem procházela kolem jednoho z nich. V černých neexistujících očích zela temnota tak hluboká, že jen jediný pohled stačil, abych měla noční můry do konce života.

Bílé šaty jsem měla u nohou zašpiněné a dlouhou vlečku potrhanou. Přesto jsem si je nevyhrnula, když jsem postupovala stromovým temným tunelem směrem ke Chrámu a na zádech mě hřála ruka královny Annary. Dotýkala se mě tak majetnicky, že jsem měla pocit, jako kdybych ji opravdu patřila. Nemohla jsem se otočit, ale věděla jsem, že Thomas, Leyla i Wall kráčí za námi, každý v uvěznění Annařiny skupiny. A cítila jsem i přítomnost Jarního prince s jeho družinou, které Annara vlekla ve stejném nemilosrdném tempu ke Chrámu.

Chtěla nás mít všechny pod kontrolou? Chtěla z nás všech opět vysát náš živel?

Myšlenky mi vířily v hlavě, ale neměla jsem čas na žádnou z nich najít odpověď. Ne, když se před námi tyčil impozantní Chrám Měsíce osvícený zářivým světlem velkého měsíce nad ním. Ještě pár hodin a byl by v úplňku.

Přízraky se stáhli kolem cesty, rozprostřeli se na nádvoří a dva z nich, největší, se postavili vedle vchodu do Chrámu. Velké zdobené dveře byly otevřené a zevnitř zářilo světlo. Cítila jsem přítomnost Mudrce.

Vlastně jsem cítila přítomnost každého živlu. Tohle místo bylo zdrojem veškeré elementární magie. Chvílemi jsem měla pocit, že ta tíha není v mém srdce, ale všude kolem mě. Že takhle dusivý pocit nemá jen Černý les, ale celé tohle místo. Byla to přímo Svatyně magie.

Bez jediného slůvka mě Annara odvedla dovnitř Chrámu. Zalapala jsem po dechu, když jsem vstoupila. Nikdy jsem neviděla nic tak magického a nádherného. Sloupy stoupaly několik pater ke stropu, ve kterém byla zašpičatělá kopule, kde kdysi byly okna, ale nyní z nich dovnitř proudil vzduch a světlo měsíce, které ozařovalo nejen bohatě zdobené stěny a sochy představující jednotlivé živly, ale hlavně kruhový oltář na samém konci hlavní části Chrámu. Po stranách vedla čtyři točitá schodiště, kolem kterých se točily a byly vyobrazeny živly ohně, země, vzduchu a vody. Tušila jsem, že každé schodiště vedlo do křídla a k věži určeného živlu. Tajila jsem dech nad krásou, kterou nedokázal smýt ani čas.

Vstoupily jsme do hlavní části Chrámu, tam, kde stál ve velkém rozlehlém sále oltář. Klopýtla jsem, když se mi naskytl pohled na lidi v místnosti. Annařiny věrní muži, ty které jsem vídala v pevnosti stáli kolem družiny z letního, podzimního i zimního dvora. Všichni byli uvězněni neznámou silou, která je držela na kolenou. Do očí mi vtrhly slzy.

„Tati!" Zakřičela jsem a chtěla se vrhnout k mému otci, který stál před oltářem spolu s dalšími třemi králi, stejně uvězněnými, jako zbytek všech. Annara mi zatlačila rozpálenou rukou do zad. Sykla jsem bolestí, když mě její dotek popálil.

„Nech ji být!" Za sebou jsem slyšela, jak se Thomas snaží vysmeknout. Po tváři mi stekla slza.

Annara dostala celou výpravnou skupinu. Podívala jsem se na otce a pokusila se usmát, ale on se jen nenávistně díval na Annaru a spolu s dalšími králi z jeho pohledu sršela zloba.

Annara mě dovedla doprostřed. Vzhlédla jsem. Stála jsem přímo před nádherným oltářem. Svit měsíce mu propůjčoval takové kouzlo, že se dokonce celý třpytil. Už jsem chápala, proč je tohle místo domovem Srdce živlů. Byla to taková nádhera, že se v člověku probouzela hrdost, že může být něčeho takového součástí.

Jenže já si moc dobře uvědomovala, co tohle všechno znamená. Živly byly spjaty se zemí, s půdou a samotnou podstatou této země, ne s lidmi. Živly mohly člověka ošálit, stejně, jako to udělaly tomu, kdo ukradl Srdce živlů.