Půlnoční plamen

Kapitola 3. - V zajetí

I přesto, že to byl Leylin lektvar, díky kterému mě mohli unést, jsem k ní necítila žádnou zlost. Starala se o mě ještě dobrou hodinu a vyprávěla mi, jak se naučila účinky různých květin, a jak je společně používat. Měla živel země, ale byla nemanželská a jen její matka Annara měla dědičné právo, její živel se projevoval jen ve velmi malé míře. Nedokázala to, co ostatní nosiči tohoto elementu, ale díky němu se naučila chápat a poznávat rostliny a jejich účinek využila jinak než k jejich ovládnutí.

Udělala na mě dojem, vedle ní jsem si přišla ještě víc neschopně než normálně. Ona pomalu žádný živel neměla a stále jeho moc dokázala využít lépe než já. Ovšem s nově nabitými schopnostmi bych se o jeho ovládnutí mohla pokusit znovu. Ještě několikrát jsme společně zkoušeli vyvolat plamen. Držel se zatím pouze u mého těla, ale to bylo prý tím, že jsem stále oslabená. Žilky mi běhaly po těle jako splašené nebo se líně plížily a já užasle sledovala, jak se plamen formuje víc a víc.

Leyla prosila, abych to nikomu neříkala a dělala, že takhle funguju normálně. Musela jsem se při té představě smát, ale souhlasila jsem. Měla v očích opravdový strach, když mluvila o své matce. Někdy zase vůbec. Nechtěla jsem se v tom rýpat a sama jsem byla ráda, že se mě neptá na nic ona. Třeba ani nic vědět nepotřebovala, třeba to nebylo pro moji přítomnost tady potřeba, ale stejně jsem s ní měla pocit, že vůbec nejsem unešená a vůbec mě neotrávila. Připomínala mi mé sestry. Byla milá a ambiciózní, doufala jsem, že to není stejná přetvářka jako u Thomase.

Marně jsem se snažila přijít na to, co by po mně mohli chtít a Thomase jsem nechápala nejvíc. Mohl mě požádat o ruku a odjela bych s ním sem bez řečí, slepě zamilovaná a naivní. Nemusel mě unášet, nemusel mě otrávit. Ale přesto se rozhodl pro tuhle možnost. Opravdu se mnou nechtěl být. Píchlo mě u srdce, měla jsem na něj takový vztek, tak mi zlomil srdce, a tak moc mi ublížil.

Leyla dodržela slovo a o mém probuzení neřekla nikomu už dva dny. Chtěla jsem mít čas utřídit si myšlenky a nechtěla jsem se vyděsit. Nezvládala jsem každý zvuk, který jsem slyšela a usadil se ve mně nekonečný strach. Leyla mě chodila kontrolovat, starala se o mě a podívala si se mnou o obyčejných věcech, abych zapomněla, že za dveřmi pokoje na mě čeká mnohem větší nebezpečí. Nevěřila jsem, že mi nechtějí ublížit, ale s Leylou se to všechno dalo krásně zapomenout.

Čím dál tím víc mi připomínala moje sestry a tím i to, že jsem nevěděla, co s nimi je. Pokaždé, když jsem se zeptala na události v Zimním království, jen pokrčila rameny a smutně odpověděla, že o tom nic neví. Věřila jsem jí jen tolik, kolik se dalo. Stále jsem měla v paměti, jak jsem se nechala otrávit. Dosud mi ale nebylo jasné, jak to Thomas udělal. Dal mi něco do pití? Nebo do jídla? Myslela jsem na to skoro tak často, jako na to, že jsem tu zavřená, a že každou chvíli bude muset Leyla říct, že jsem se vzbudila.

Dívala jsem se, jak světlo za okny střídá tma, a dokonce už jsem měla dost síly vstát. Stoupla jsem si k oknu a přes okenní tabulky se dívala dolů. Byla jsem několik pater nad nádvořím. Byl to velký prostor obehnaný vysokými hradbami. Všude se míhali nějací lidé, občas prošel kůň nebo vojáci v brnění a se zbraněmi. Právě přes místo, na které jsem viděla přešla starší žena s velkým košem bílého prádla. Povzdechla jsem si. Budovy kolem nádvoří byli převážně z kamene, stejně jako zeď v mém pokoji, a pár oken na nic bylo pootevřených. Povzdechla jsem si. Byla jsem v pevnosti. Už takhle za oknem vypadala nedobitná, ale podle všeho vysoce obydlená. Přemýšlela jsem, kde se tu ty lidé vzali. Žili tu celý čas? Občas jsem poznala obličeje sloužících, kteří přijeli s podzimním králem, ovšem některé tváře byli úplně neznámé.