Půlnoční plamen

Kapitola 8. - Snídaně s nepřítelem

„To tě zahřeje." Řekla mi Leyla a podala mi tmavě zelené dlouhé šaty s dlouhými rukávy. Látka byla silnější a příjemná na dotek. V pase přepásaná zlatým páskem.

„Jsem Zimní princezna, mně zima nebude." Povzdechla jsem si neochotně, ale nakonec si šaty oblékla.

Královna Annara mě pozvala na snídani, teda aspoň tak to říkala ona, ve skutečnosti to znamenalo spíš příkaz a fakt, že s nimi budu jíst už pořád. Chtěla mě mít pod dohledem. Nedivím se jí, i když kam bych tady utíkala? Nepochybovala jsem, že by se mi nepovedlo vyjít ani za hradby pevnosti.

Leyla mi začala česat vlasy a já se nepříjemně vrtěla.

„Nevrť se!" Okřikla mě. Pokud má být Leyla jediná osoba, s kterou se to tu dá vydržet, řekla jsem jí, ať mi přestane říkat Výsosti i slečno a všechno okolo. Byla jsem tu k ní nejmilejší, ale přesto jsem si uvědomovala, že ruce, které svíraly hřeben a mé vlasy také pro mě namíchaly jed.

„Nejsem zvyklá, že mě někdo strojí." Protočila jsem oči a posteskla si nad vzpomínkou, když jsem z pokoje vyběhla v kalhotách rovnou do stáje a celý den strávila v sedle Jasmine.

Jak mi trhalo srdce, že tu nebyla se mnou. Že jsem ji nechala v Zimním království. Jak jí asi bylo? Doufám, že nesežrala stráže, že mě neochránily.

„To je tím ohněm, naše matka taky moc neposedí." Řekla tiše Leyla a já se na ní podívala v zrcadle.

„Vypadá vždy hrozně klidně." Opáčila jsem a vybavila si každý moment, kdy jsem Annaru viděla. Ne, vždy vystupovala prvotřídně královsky, stejně jako moje matka.

„Nechci říkat, že to hraje, protože to není úplně pravda. Dokázala se se svým živlem sžít a přetvořit ho, aby pracoval pro nic, ne ona pro něj. A tělem i duší je královna. Matka ví, jak se chovat." Řekla Leyla, ale nijak šťastně při tom nezněla. Vzpomněla jsme si na další útržek rozhovoru, který jsem vnímala, když jsem byla mimo.

Královna Annara nechala spráskat Walla za to, že navléknul mé sestře Tori zásnubní prsten jejich babičky. A Leyla se bála, aby Thomas neskončil stejně, pokud ho u mě uvidí. Proč by svoje děti tak týrala a ony ji přitom byli tak věrní?

Tak moc, že byli schopní obelhat jedno království a otrávit princeznu?

Najednou jsem se pod Leylinýma rukama celá otřásla. Všimla si toho a podívala se na mě do zrcadla. Chvilku jsem pozorovala její pohled. Na první pohled působila drobně, přitom byla vysoká štíhlá a rovné havraní vlasy měla stažené do culíku. Měla stejné oči, jako Thomas a Annara, přesto byla její tvář milejší a upřímnější.

„Nedokážu si představit, jaké pro tebe musí být teď tu s námi být, ale nikdo z nás nemá jinou možnost. Budeme se prostě muset naučit spolu vycházet." Řekla klidně a malinko se usmála. Asi myslela, že ji stále nemám v lásce, že ji nevěřím i přes to, že to byla ona, kdo mě přivedl zpátky k vnímání, a vzepřela se rozkazu matky, když pro ni nešla hned, jak jsem se probudila.

Usmála jsem se nazpět. Nevěděla jsem, jak moc velkou část v tomhle Leyla hrála, ale nepůsobila, že by s matkou vždy stoprocentně souhlasila. Jen prostě dělala, co se jí řeklo. I já jsem měla být taková.

Možná že to Annara čekala. Že budu poslušná. Jenže nemůže po mně chtít, abych byla klidná, když jsem taková nebyla ani u svých rodičů, a navíc to Leyla řekla sama. Měla jsem v sobě oheň, který vřel a chtěl se dostat na povrch. Jen tady v pevnosti byla má moc trochu utlumenější, ale přikládala jsem to zbytkům jedu.