Půlnoční plamen

Kapitola 27. - Pomíjivé štěstí

Nepřekvapilo mě, že nám v odjezdu nikdo nebránil. Pevnost byla najednou zvláštně tichá. Ve stájích a na dvoře bylo jen pár lidí, kteří se věnovali své práci. Nevšímali si ani podzimních princů, ani Leyly a jedné vyšňořené princezny.

Proklouzli jsme tak snadno. Příliš snadno.

Lhala bych, kdybych řekla, že mě Černý les opět nepřekvapil. Nejspíš bych si nikdy nezvykla no tíživé dusno, tmu a švitořivé zvuky, které k nám doléhaly ze všech stran. Jenže na to, abych se bála nebyl čas.

Šaty se mi šíleně pletly pod nohy, ale já utíkala dál. My všichni utíkali. Thomas s Wallem přesně věděli, kde se Chrám Měsíce nachází, a jak nejrychleji se k němu dostat. Když už jsme ale běželi příliš dlouho, zastavila jsem se a popadala dech.

„Lauren, poběž. Nezastavuj se tu." Doklopýtala za mnou Leyla. Tváře měla rudé od běhu a nohy už se jí skoro chvěly, ale stejně mě pobízela do běhu. Jasně, že jsem věděla, že jakmile se tu zastavím přilákám to, co nás pozoruje zpoza stromů.

„Jen chvilku." Hlesla jsem a zhluboka jsem dýchala.

„Asi bych ti měla připomenout, že to byl tvůj nápad." Obořila se na mě. Thomas a Wallem se zastavili a obezřetně se rozhlíželi kolem.

„Zapomněla jsem, jak je to daleko."

„Mohli jsme si vzít koně." Odfrkla si Leyla a opřela se o strom vedle mě.

„To bychom byli sakra nápadní. Navíc ten minulý kůň se mnou přestal uprostřed Černého lesa komunikovat, pochybuju, že by šel do Chrámu Měsíce." Řekla jsem. Leyla se po mě ohlédla, ale dál zhluboka dýchala.

„Sakra, tohle byl špatný nápad."

„Ne, já mám jenom dobré nápady. Nezachraňujeme ti náhodou život?" Podívala jsem se na ní a Leyla mě probodla pohledem.

„Vyšla jsem z pevnosti, utíkám Černým lesem a mám namířeno do Chrámu Měsíce, netušíš, kolik zakázaných a špatných věcí jsem tímhle způsobila." Vrtěla hlavou, ale neměla v obličeji výčitky.

„To si nikdy nevyšla ven?" Kývla jsem hlavou ke směru, kde podle mě mohla být pevnost někde daleko za námi.

„Ne, za hradby nikdy." Odlepila se od stromu a přešla ke mně.

„Nevím, co máš v plánu, ale hrdinskou záchranu nečekej." Řekla mi a vydala se hloubš do útrob Černého lesa. Až teď jsem si všimla, jak se kolem sebe stále rozhlížela a přestože stála zpříma a působila statečně, nemohla jsem si nevšimnout, jak sebou cukla při každém zvuku.

„Měli bychom pokračovat." Thomas ke mně přešel a chytnul mě za ruku.

„Myslíš, že to byl špatný nápad?" Zaváhala jsem najednou.

„Ty vždycky jednáš impulzivně, většinou se z toho ale nakonec dostaneš." Pokrčil rameny a zasmál se. To mi teda ohromně pomohlo.

„Musíme dostat Mudrce z Chrámu dřív, než to udělají oni nebo tvá matka. Možná, je to šílenost, ale je to i nutnost. Mám pocit, že musím Mudrce zachránit. Vždycky odpověděl na moje otázky, on jediný mi dal nějaké odpovědi a řekl mi otevřeně i o té kletbě. Navíc mi dal tohle." Sáhla jsem si do kapsy a zarazila jsem se. Sakra. Měla jsem na sobě ty šaty. Amulet, který mi Mudrc dal zůstal v kapse mých kalhot, které ležely na zemi v mé komnatě.

Zaklela jsem, ale i přesto, že mi fyzicky chyběl jsem cítila jeho tíhu. Mudrc chtěl, abych ho zachránila. Cítila jsem to.

„Lauren, ať má kdokoliv z nás pochybnosti, podívej, jsme tu s tebou. Nemůžu ti slíbit, že zachráníme Mudrce, dokonce ti nemůžu ani s jistotou říct, že se dostaneme do Chrámu živý a nenapadne nás něco za nejbližším stromem, ale podívej, zkusíme to. Ať je to tvoje sebevražednější a nejhloupější rozhodnutí, který ve svém životě uděláš, já jdu s tebou. Vždycky tě budu chránit, ať se vrhneš dolů ze skály, nebo se rozhodneš dát si s mojí matkou oběd, vždycky budu stát po tvém boku." Thomas mě políbil do vlasů a já ho se slzami v očích obejmula.