Půlnoční plamen

Kapitola 29. - Nenáviděná minulost

Annara se zvučně zasmála.

„Čemu se divíš, drahoušku? Vždyť i on je nositelem ohně." Zasmála se znovu, jako kdyby ji to přišlo k popukání. Ale já začínala ztrácet pevnou půdu pod nohami.

„Lhal jste mi! Cvičil jste mě proto, abych vám byla schopna předat svůj oheň a zrušit vaši kletbu!" Nevěřícně jsem se na něj dívala.

„Nelhal jsem vám, Výsosti, nikdy jsem netvrdil, že já nejsem zlodějem. Kdyby jste mi takovou otázku položila, odpověděl bych pravdivě, tak jako vždy." Odpověděl klidně.

Přehrála jsem si snad všechny naše rozhovory. Měl pravdu, nikdy se ani slůvkem nezmínit o tom, že by byl zlodějem Srdce, já se na to nikdy nezeptala, myslela jsem si, že je to od začátku Annara, že proto chtěla, abych se cvičila. Motala se mi hlava. Mudrc měl pravdu, ať jsem se zeptala na cokoliv, vždy mi dal odpověď. V uších mi zněla všechna jeho slova.

O tom, jak se rozum bije se srdcem, kdy srdce prahne po zakázaných věcech a rozum se mu dříve nebo později připomene. To nemluvil o lásce, jak jsem si chybně myslela, mluvil, o Srdci živlů. O tom, jak ho ukradl a nyní se mu vrací svědomí. Celá jeho sbírka dávných věcí, o kterých jsem si myslela, že je prostě posbíral za celý život, jenže některé věci už ani neexistovali...jistěže, mělo mi to dojít, jak dlouho už žil? Kolik věcí už viděl? Naznačoval to tolikrát. Žil v době před čtyřmi královstvími...

Byla jsem úplně slepá.

„Dobrá, to vy jste ukradl Srdce živlů, to vaše je to kletba, ale já to nechápu, co má všechno tohle znamenat?" Ukázala jsem na Leylu, Annaru, celý Chrám. Ticho by se dalo krájet.

„Tak mluvte sakra!" Zakřičela jsem a můj hlas se nesl celým Chrámem. Proč nikdo nic neříkal? Proč tam prostě jen stáli? Na co čekali?

Ale potom se Mudrc smutně zasmál.

„Před mnoha, mnoha lety, když ještě neexistovala čtyři království..."

„Nechceš tu snad povídat celou historii téhle země, ušetři nás dějepisu." Otráveně se na něj obořila Annara.

„Chceš slyšet, proč si doopravdy tady, naše princezničko? Povím ti to. Příběh o tom, jak bylo Srdce ukradeno už si určitě slyšela, i sobecké okolnosti jednoho mladíka, který chtěl veškerou moc pro sebe a prahnul po nesmrtelnosti, i o kletbě, která ho za to stihla. Nic z toho se tebe opravdu netýká, my jsem jen šancí, kterou tahle země poskytla, aby získala zpět svou ukradenou sílu. Nikdy na nás skutečně nezáleželo. Jsme jen součástí jedné velké touhy po moci. Jednou za čas země dala příležitost zrušit Mudrcovu kletbu. Kdokoliv si mohl vybrat živel oheň, a však jen dvakrát se země slitovala a jen dvakrát si někdo zvolil živel ohně. Poprvé od krádeže jsem to byla já. Stovky, stovky let po tom, co bylo Srdce ukradeno, za tak dlouho, že už Mudrce omrzel život, ve kterém nemohl dělat nic jiného než jen žít. Nepotřeboval ani jíst, pít, spát, je nesmrtelný, přesně, jak chtěl, ale kletba mu zakazovala používat veškerou jeho moc tak dlouho, že viděl zemřít tisíce lidí, na kterým mu záleželo, padnout stovky králů, kterým přísahal věrnost, a i sama země se za ta léta změnila tak, že se ztrácel i na místech, které považoval za svůj domov. A v ten moment, kdy v něm vzkvetla touha po konci, mu země dala naději. Příležitost, jak vrátit, co ukradl a vysvobodit se. Mě. Když jsem si vybrala živel oheň nedokázala jsem ho dlouhá léta ovládat, můj otec našel Mudrce až v osmnáctém věku mého života, zrovna, když jsem se měla vdát za Podzimního krále. Provdaná jsem odjela do jeho království a tam poprvé uviděla Mudrce. Nabídl se, že mě bude cvičit, že mi pomůže ovládnout můj živel, a tak se taky stalo. O kletbě mi řekl nedlouho potom. Zkrátka odpověď, kterou chceš slyšet je, že jsme jen nástrojem na jeho záchranu. Malá jiskřivá naděje, která ho má zachránit." Mávla rukou Annara, jako kdyby to byla nejsměšnější věc, kterou kdy slyšela.