Půlnoční plamen

Kapitola 17. - Tajemství lesa

Vzduch byl tíživý a dusno mi znemožňovalo pořádně dýchat. Tmavé koruny stromů se mi tyčily nad hlavou několik metrů vysoko, a to málo slunečních paprsků, které jimi prostupovaly ani zdaleka nestačilo. Potemnělým lesem se neslo zvláštní šepotání.

Pevněji jsem stiskla uzdu a obezřetně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nic se mi tu nelíbilo. Ta malá holka před pár měsíci by jásala nadšením, že se konečně dostala do Černého lesa, jenže dívka, kterou jsem byla nyní si až moc dobře uvědomovala, jaké nebezpečí tato skutečnost znamenala.

Naše skupina nebyla moc velká, sotva třicet lidí. Některé tváře jsem poznávala z vidění v pevnosti, některé pro mě byly úplně neznámé. Mezi statnými muži byli i stejné silné a odvážné ženy. Jen živly věděly, proč žili v pevnosti pod vládou Annary a vydali se vstříc temnému nebezpečí. Vedle mě jeli oba podzimní princové, oba na krásných vysokých černých koní, tichých jako smrt. Wall vypadal nezúčastněně, ačkoliv stejně jako většinu času v pevnosti, mohla jsem jen hádat, jestli za tím vězí jeho matka nebo stále bolavý sňatek s mojí sestrou Tori.

Ztěžklo mi srdce. Myslela jsem na rodinu méně, než by se mi líbilo. Strachovala jsem se o ně, ale podle zpráv byli všichni v pořádku, a dokonce spolupracovali na mém vysvobození a svrhnutí Annary. Přesto jsem se cítila zvláštně sobecky, že jsem si tu žila bez pokusu o útěk zatímco oni denně usilovali o moje nalezení. Jenže jsem moc dobře věděla, proč jsem se o útěk nepokusila. Nejenže by to nemělo žádný smysl, a nyní když jsem projížděla neprůjezdnými mechem a kořeny prorostlými cestami Černého lesa jsem si to uvědomovala ještě víc, ale i kvůli osobě, která jela vedle mě napravo.

Podívala jsem se na Thomase. Držel se v sedle jako by se v něm už narodil. Modrýma pronikavýma očima pozoroval les okolo nás a já se kousla do rtu. Vypadal nádherně, tajemně a nepřístupně. Zakázané ovoce chutnalo nejlépe a táhlo nás to tam, odkud nás rozum odváděl. Být v jeho přítomnosti mi podivně přinášelo klid, vím, byla to ironie, chtěla jsem se od něho dostat co nejdál, ale kdykoliv jsem se o to pokusila chyběl mi dvakrát tolik co předtím. Každý jeho pohyb byl dokonalý, když nahnul hlavu, aby se zaposlouchal do šeptání lesa, zamračil se a našpulil rty, když se mu něco nezdálo nebo nad něčím přemýšlel, když někdo ze skupiny pronesl vtipnou poznámku a on se usmál. Věděla jsem, že se řítím do propasti, z které nebude návratu. V hlavě mi zněla jeho slova, nečekal ode mě odpuštění, protože já nechtěla slyšet jeho omluvu. Kdyby jen tušil, kolik pravdy v těch slovech skutečně bylo. Kdyby jen tušil, že bych vzala každou jeho omluvu bez toho, aniž by byla pravdivá, jen aby stál o moje odpuštění. Protože potom by to znamenalo, že mu na nás záleží. Ať mé srdce krvácelo kvůli jeho činům sebevíc, bylo to nic proti tomu, jak obrovská byla bolest z jeho ztráty. Nikdy bych mu to nepřiznala. Měla jsem si zachovat sebeúctu a chladnou hlavu, měla jsem sakra poslouchat rozum, ale ten mě opouštěl pokaždé, když se na mě podíval. Protože v očích byla pravda. Proto jsem se otočila a už se na něho nepodívala.

Proto jsem dál tupě seděla na zadku svého koně a chtěla ho něčím praštit. Jen trochu, aby se probral. No dobře, dost, aby nejlépe slétnul z koně. Nejlépe na nějaký pořádně vystrčený tvrdý kořen, kterých tu bylo nespočet. Škoda, že neumím mluvit se zvířaty, potom bych řekla tomu mému koni, aby pořádně kopnul toho jeho.

Zachvátila mě ironie mého osudu, chtěla jsem utíkat od někoho, ke komu jsem chtěla být co nejblíž. Najednou jsem chápala Mudrcova slova a v dalším okamžiku jsem je pochopila znovu, když se koně zastavili, skupina taky a všichni se obezřetně zaposlouchali do šustění blízko nás. Srdce mi vynechalo jeden úder, cítila jsem napětí a představila si Maskera, jak na mě posílá další neviditelnou vlnu moci, sráží mě k zemi a tentokrát už mě nepoznamená pouze jedním škrábancem. Pevně jsem stiskla svůj meč. Včerejšího dne mě Mudrc nechtěl znovu procvičit v přivolání ohnivého meče, měla jsem pocit, že to mělo, co dočinění s mým rozostřeným viděním. Jenže proti Maskerovi to byla jediná účinná obrana. Budu jen doufat, že až mě zase přepadne ten příšerný žár, bude tu někdo, kdo mě zachytí a uklidní.