Půlnoční plamen

Kapitola 15. - Naše svědomí

Studená zem pod mými koleny mi byla krajně nepříjemná. Stejně jako rozbouřený vítr okolo nás. S každým malým pohybem jsem ucítila řeznou ránu na tváři a hrudi a z pachu lepkavé krve se mi zvedal žaludek. Teplo mého těla bylo ty tam.

Thomas mi držel obličej v dlaních a já se na něj zamračila.

„Vítejte zpátky, princezno, ještě chvíli a byl by mi Váš úsměv už podezřelý." Ušklíbnul se na mě Thomas ironicky. Oči jsem sklonila na jeho ruce, a potom pozvedla obočí.

„To mi padá hlava z krku, že mi ji pořád držíš?"

„Říká se tomu poděkování, že jsi neuhořela zevnitř." Protočil oči a sundal ruce z mého obličeje. Ihned jsem je postrádala. Najednou jsem chtěla mlčet.

„Měla jsem to pod kontrolou." Odsekla jsem a vyškrábala se na nohy. Thomas mi chtěl pomoct, ale hned jakmile se mě dotknul se zarazil a ruce opět stáhnul zpět. Najednou jsem nevěděla, jestli je to kvůli mému odmítání, nebo jeho strachu ze mě.

Zmateně jsem si ho prohlédla. Nikdy mě nenapadlo možnost, že by se mě mohl bát. Vzpomněla jsem si na jeho záda, na to, co mu provedla královna Annara. Bylo lepší mě nenávidět než ze mě mít strach.

„Co to bylo?" Zadívala jsem se na Černý les a dotkla se zaschlé krve na mých tvářích. To byla taky Thomasova práce. Podívali jsme se na sebe a oba jsme museli vycítit ty nezodpovězené otázky, které jsme mezi sebou měli.

„Něco, co se potuluje po Černém lese." Odpověděl a sehnul se pro můj meč. Zkoumal v rukou zdobenou rukojeť se zasazenými rubíny a vzhlédnul ke mně.

„Chceš mi říct, že se toho potuluje po Černém lese víc?"

„Víc? Řekl bych buď vděčná za ty zdi, princezno." Ukázal na hradby, které oddělovaly pevnost od lesa. Založila jsem si ruce na prsou.

„Očividně odvádějí skvělou práci." Zasmála jsem se ironicky až mi zapíchalo v uších. Sakra, opravdu mi krvácely.

„Co to bylo?" Zeptala jsem se znovu. Thomas se na mě zadíval a chvilku sváděl vnitřní boj.

„Masker. My jim říkáme Maskeři, kvůli jejich vzhledu kůže. Vypadá, jako když je natažená na jejich kostech. Patří mezi temné přízraky, sama si asi viděla, že to není nic moc lidského." Odpověděl. Bylo mi jasné, že mi ani zdaleka neřekl všechno.

„Proč mi krvácely uši, když promluvil? A taky jsem se mu jednou nezvládla podívat do očí." Objala jsem se kolem ramen a rány po drápu mě zabolely.

„Protože to není nic lidského." Thomas se otočil a chtěl odejít. Nechápavě jsem s ním sladila krok.

„Jak je tedy možné, že umí mluvit? Lidskou řečí?" Vystrčila jsem bradu. Thomas se po mně jen ohlédl a pokračoval dál.

„Co jsou to temné přízraky? Co ještě mezi ně patří?" Pokračovala jsem. Thomas otráveně zamručel. Jasně že mi nechtěl nic říct. Ještě víc přidal do kroku směrem k pevnosti.

Chytila jsem ho za paži a silně otočila k sobě. Zabodl do mě pohled.

„Je mi jedno, že mi nechceš nic říct, budu se ptát tak dlouho, dokud mi neodpovíš. Kohokoliv." Vystrčila jsem na něho bradu.

„Drž se dál od Černého lesa, toť vše."

„Ani náhodou to není vše! Unesl jsi mě, držíte mě uprostřed Černého lesa, takže možná že by bylo dobré vědět, co mě chce zabít..." Naštvaně jsem oddechovala, a ještě víc mě štval ten jeho klid. Jako kdyby se nic nestalo a on mi před pár okamžiky nedržel obličej ve svých dlaních. Při zmínce o mém únosu sebou trochu cuknul, ale jinak se na mě dál klidně díval.