Půlnoční plamen

Kapitola 7. - Zrádce

Už jen ten pohled bolel. Thomas se na mě klidně díval. Stále jsem si připomínala, jak mě zradil, jak mě unesl.

Jak mě otrávil.

Netušila jsem, co po mně chce, ale nehodlala jsem si ho už víc pouštět do života. A rozhodně tomu nepomáhal ani fakt, že jeho znovuzrozená matka chce z bůh ví jakého důvodu moji přítomnost zde. Zakroutila jsem hlavou, abych na to přestala myslet a chtěla ho obejít, on mě však chytil za paži.

„Nesahej na mě!" Vytrhla jsem se mu a probodla ho pohledem. Pevně semknul rty a nadechl se.

„No jo, jen se vztekej, já tě neprosila o výlet k tobě domů." Odfrkla jsem si zhnuseně.

„Ale abych ti nekřivdila, tak uznávám, že si měl pravdu. Opravdu jsem až teď zjistila, co to znamená někoho nenávidět." Pokračovala jsem. Thomas se na mě pevně podíval, ale nic na to neřekl. Taky nebylo co. Nic, co by řekl bych slyšet nechtěla.

Ne, už ne žádné další lži.

„Jen nechápu jednu věc. To ti bylo tak protivný si mě vzít, a dovléct mě sem jako tvoji ženu, že sis radši vybral mě sem odtáhnout otrávenou?" Nechápala jsem to. Podle toho, co tu všichni naznačovali si mě měl vzít a normálně odvést. Samozřejmě, že bych s ním šla, bez řečí.

Tak proč si radši vybral mě otrávit?

„Ano, bylo to lepší." Řekl klidně.

Překvapeně jsem na něho zůstala zírat. Možná jsem dokonce měla i otevřenou pusu, to už jsem si neuvědomovala, protože v dalším okamžiku jsem zaregistrovala moji ruku na jeho tváři. Dala jsem mu facku. Takovou, že mi začala pálit ruka.

Chytl se za tvář a překvapeně mrkal. Muselo ho to taky trochu pálit, protože jsem cítila kouř. Možná jsem do toho dala trochu svého elementu. Ale co, říkal mi to sám pořád. Nedokázala jsem svůj živel ovládat, kvůli svým emocím. Tak tady to měl.

„V tom případě si svůj úkol splnil. Tvoje práce skončila. Už si nemáme co říct." Věnovala jsem mu odsuzovačný pohled a chtěla ho obejít, ale zastoupil mi cestu. Okamžitě jsem se od něho oddálila. Nechtěla jsem ho mít ve své blízkosti. Nechtěla jsem, aby na mě sahal.

Ne.

„Kdybych ti navléknul prsten a hrál si s tvýma city, aby sis mě vzala, a potom tě přivedl matce, bylo by to mnohem horší." Spustil. Zasmála jsem se.

„Takže ti mám vlastně ještě děkovat? Že sis nehrál s mými city? Tak to bych sakra neřekla!" Vyjela jsem na něj. Hrál si s nimi od prvního okamžiku, kdy jsme se viděli.

„Nenáviděla bys mě mnohem víc, kdybych ti zlomil srdce." Mlel si pořád svou.

„Ale tys mi ho zlomil!" Vykřikla jsem a oči se mi zalily slzami. Thomas sebou trhnul, jako kdybych mu dala další facku.

Copak si to vážně neuvědomoval?

„Lhal si mi, otrávil a unesl z domova." Začala jsem. Nevěděla jsem, kde se ve mně ta slova ještě brala. Cítila jsem se nejvíc zraněná, ale nedokázala jsem to držet v sobě. Nedokázala jsem před tím stát a jen se dívat a donekonečna přemýšlet o tom, proč to udělal.

„Lauren, prosím, já musel. Nechtěl jsem to udělat." Svěsil hlavu a opět se mu v očích objevil ten lítostný pohled, který jsem viděla na zásnubním plese a ten malý okamžik ve stájích.

„Ale udělal. A očividně to pro tebe byl menší problém, než si mě vzít a dostat mě sem normálním způsobem." Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nemělo smysl. Zatnula jsem ruce v pěst a přitom prstem přejela po zásnubním prstenu.