Půlnoční plamen

Kapitola 2. - Probuzení

Před očima se mi míhaly barevné obrazy. Do nosu mě píchla neznámá vůně. Horko ovanulo můj obličej.

Otevřela jsem oči.

Chvilku jsem viděla rozmazaně, ale hned se mi pohled zaostřil. Jako první jsem uviděla postel. Velkou dřevěnou s nebesy, ve které jsem ležela. Po všech čtyřech stranách vysely tmavě zelené závěsy svázané za sloupy u postele. Byla jsem v kamenném pokoji. Kolem stěn byly dvě dřevěné vysoké skříně, koberec byl ve stejné barvě jako závěsy rozprostřen kolem postele a naproti posteli krb.

Oheň praskal v pravidelné písní a naplnil mě klidem. Před ním si nějaká dívka broukala pomalou melodii a na stolečku před krbem prohlížela nějaké lahvičky.

Pohnula jsem hlavou a zašustila peřinou. Vzhlédla a usmála se. Přešla ke mně a natáhla se po mých rukách. Lekla jsem se, rychle se posadila a natáhla se na posteli co nejdál od ní.

„Ne, ne, klid, já vám neublížím." Řekla mile a já v ní poznala hlas té dívky, který mluvil před tím. Vyděšeně jsem se dívala na její ruce stále napřažené ke mně.

Jo, to určitě. Unesli mě a omámili mě. Thomas a jeho...ani jsem to nedokázala říct. Byla to opravdu jeho matka? Ničemu jsem nerozuměla, proč by to Thomas dělal? Co se stalo?

„Chápu, že jste vyděšená, ale potřebuju vám zkontrolovat tep a ostatní funkce. Nebojte, opravdu vám neublížím." Řekla mile.

Byla drobná, ale přitom vysoká, mohla být stejně stará jako já. Měla rovné černé vlasy stažené stuhou do culíku. Natáhla ke mně štíhlé ruce a mile se na mě usmála. Její oči měli stejnou modrou barvu jako Thomasovi, ale na rozdíl od něho neměla tak tvrdě řezanou čelist. Ta její vypadala jemně a kůži měla bledou, jako by už delší dobu nevyšla na slunce.

„Kde to jsem?" Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Podívala jsem se po pokoji a všimla si dvou malých oken na každé straně od krbu. Za okenními tabulkami poblikávalo světlo svíček. Byla noc. Znovu mě do nosu praštila ta zvláštní vůně.

Dívka se podívala stejným směrem a usmála se.

„Ach ano, připravila jsem čaj, měla byste ho vypít, uvolníte se." Řekla a podala mi malý šálek s rudou tekutinou. Uvolnit se? Tak to ani omylem, už ne.

„Ne, ne tak, neochabnou vám svaly, právě naopak, máte je celé ztuhlé, čaj je uvolní a budete se cítit lépe." Usmála se a já musela uznat, že působí hrozně mile. Obezřetně jsem se posunula k ní a natáhla se k šálku. Řinula se z něj nádherná sladká vůně. Dívka se usmála.

„Jmenuji se Leyla a starám se o vás od chvíle, kdy...vás sem přinesli." Řekla opatrně a já k ní vzhlédla. Takže přeci jen je to ta dívka, s kterou mluvil Thomas.

Vzpomněla jsem si, jak mu vyčetla, že mě má rád. A potom jsem si vzpomněla, jak mě držel ochablou na nádvoří, zvedl mě a odnesl sem. Omámil mě a unesl sem. Od rodiny, od mého budoucího manžela. Co se to tam stalo? A proč chtěla Annara mě?

„Lauren. Ale pochybuju, že to nevíš." Řekla jsem hruběji, než jsem chtěla a všimla si, jak chraplavě můj hlas zněl. Jak dlouho jsem nemluvila?

„Věřím, že jste vyděšená a nejspíš věci nebudete nějakou dobu chápat a možná nás budete i nenávidět, ale věřte mi, nikdo vám tu nechce ublížit, ne dokud je tu Thomas." Řekla opět mile a sedla si na postel přede mě. To s Thomasem si spíš zamumlala pro sebe, ale i tak jsem jí slyšela.

Vzedmul se ve mně hněv při vzpomínce na něj.

Že se nesnáším za to, co ti musím udělat a nesnáším ten pocit, že to nemůžu zastavit.