Půlnoční plamen

Kapitola 16. - Lov

Prohlížela jsem si svou bledou a hubenou tvář v zrcadle mezitím co mi Leyla česala vlasy. Pořád jsem si na to nezvykla a neochotně sebou vrtěla, až mi Leyla věnovala naštvaný pohled. Omluvně jsem se usmála.

„Ty že jsi princezna?" Protočila oči.

„To ty taky." Vrátila jsem jí. Její modré oči se zabodly do mých. Thomasovi oči, začervenala jsem se, až jsem se zastyděla.

„Už jsem ti to říkala, já nejsem princezna." Povzdechla si a opět se věnovala mým vlasům. V zrcadle jsem pozorovala její odraz. Jemné hbité prsty, štíhlou a vysokou postavu, rovné černé vlasy a pohledný obličej. Dokonce i její pokožka byla podobně bledá, jako ta má. Leyla by mohla být z fleku princezna. Vítr proklouznul otevřeným oknem do mého pokoje a rozfoukal bílé dlouhé záclony.

„Tvá matka je královna, mohla bys mít královský status stejně jako Thomas a Wall." Usmála jsem se na ní. Leyla se zasmála.

„Nestojím o královský status. Musela bych si vzít prince, kterého by mi vybrala má matka a byla bych k němu navěky připoutaná, musela bych plnit všechny ty královský nesmysli, mít vybrané chování a vůbec...princové se nezajímají o nemanželské dcery bez špetky magické moci." Řekla mi s úsměvem, ale já poznala, že svá slova nemyslí tak úplně vážně. Smutný a toužebný výraz ve tváři ji prozradil.

„Chceš mi tvrdit, že tady se máš lépe? Jaký je rozdíl v tom poslouchat svého manžela nebo svoji matku?" Zeptala jsem se opatrně. Leyliny ruce zpomalily.

„Takhle to není." Řekla nakonec. Zasmála jsem se.

„V tom případě, jak se těšíš na dnešní lov?" Zvedla jsem obočí vědoucí, že jsem uhodila kladivo na hřebíček.

Zpráva o Maskerovi se rozkřikla. Možná to byl Thomas, kdo o něm pověděl Annaře, možná, že ho zahlédl ještě někdo další, každopádně se kvůli němu vyhlásil lov. V černém lese. Podle Annary to byla skvělá podívaná, adrenalin a možnost, jak si prohlédnout Černý les a okolnosti, proto kterým stojíme, já to ovšem viděla jinak. Přišlo mi podezřelé, že bychom najednou mohli tak otevřeně vyjet lovit nebezpečné a smrtící bytosti do Černého lesa. Kort teď, když Vivien přivezla zprávu o mém hledání.

„Víš dobře, že se lovu nezúčastním." Odpověděla Leyla a utáhla mi vlasy těsněji, než bylo nutné. Podívaly jsme se na sebe do zrcadla. Zapletený cop mi zvýrazňoval hubenou ostře řezanou tvář a černé kruhy pod hnědýma očima. A nezakrýval ani šrám na tváři od drápu Maskera. Připomínku, že jsme se setkali a ani jeden z boje nevyšel jako vítěz.

„Získala si přeci malou část živlu země, sice se projevil jen málo, ale stále ho ovládáš. Navíc by se mohla hodit i tvá znalost rostlin a stromů, mohla bys nám pomoci vyhledat místa, kde se jaká bytost schovává a tak." Pokrčila jsem rameny, jako kdyby to byla úplně normální věc, ale Leyla se stáhla do sebe a bylo na ni vidět, že jí rozhovor není příjemný.

„Nech to být Lauren, moje schopnosti jsou k ničemu, já se lovu neúčastním, nikdy." Podstoupila ode mě a došla ke krbu, aby přiložila dvě další polínka. Jako kdybych snad neměla živel oheň.

„Nejsi bezmocná, Leylo, ani nejsi neviditelná. Máš schopnosti, díky kterým by sis zajistila cestu ven, nemysli si, že to nevím. Já jen nechápu, proč se pořád tak podřizuješ." Postavila jsem se za ní a uhladila si svůj lovecký úbor. Zelené sako s hnědými upnutými kalhotami a vysoké tmavé kozačky. Připnula jsem si za pás opasek s pouzdry na dýky a meč.

„Protože nemám na výběr." Řekla po chvilce a já se zastavila v činnosti. Ostře jsem se ji podívala do očí.

Vážně, tahle rodina měla problém.