Půlnoční plamen

Kapitola 11. - Diamant v zahradě

Další dny jsem ani nebyla schopná se s nikým bavit. Pár dní se u snídaně neukázal ani Thomas ani Wall. Občas chyběla i Leyla a pokud si všimla, že mé ruce jsou bez poskvrnky, nijak se o tom nezmínila. Annara se chovala dál, jako by se sebou byla naplno spokojená a hodiny s Mudrcem neměly valné výsledky. Rozdával mi rozkazy a já se jeho slova snažila přeměnit na činy. Někdy se mi to povedlo, někdy jsem hodiny zůstávala u jednoho a toho samého úkolu. Za necelé dva týdny jsem zvládla přivolat svůj živel do ruky, namířit a zasáhnout jím správný cíl nebo vytvořit štít, obrazce a další nepatrné věci, které se děti učily jako první. Nepřipadala jsem si trapně, protože ovládnout svůj živel jsem už dlouho potřebovala. A jestli mě mrzelo, že nebyl Mudrc nikdy spokojený, ale ani nespokojený, na tom už nezáleželo. Když mu můj výkon pro ten den stačil, beze slova výcvik ukončil a poslal mě pryč.

První úplněk se blížil.

V noci jsem stála u okna ve svém pokoji a pozorovala dorůstající měsíc, pokaždé o trošku větší než ten předchozí měsíc, jak ozařuje špice stromů za hradbami pevnosti. Přemýšlela jsem nad svou rodinou. Sestrami Adele, Hannah a Tori. Co asi dělají? Připravují se s rodiči a dalšími králi na záchrannou akci? Nebo snad proti Annaře? Vzala si Adele nakonec prince Roberta a proběhla její korunovace? Byla už královnou Zimního království? A co Tori? Přenesla se přes Walla, nebo po nocích plakala do polštáře, stejně jako já? O Hannah jsem starost neměla, ta si vždy dokázala poradit, dokázala být diplomatická jako matka a nepochybovala jsem o tom, že se vdala a pomáhá.

Podívala jsem se na svůj zásnubní prsten na prsteníčku. Přejela jsem po diamantu a dvou vlnkách, které od něho mířily do stran a povzdechla jsem si. Jestlipak Julian dostál svého slibu a hledal mě? Jenže hned na to se mi v hlavě vynořila jiná myšlenka. Chtěla jsem, aby mě tu našel? Aby vtrhnul do pevnosti a vzal mě odsud? Chtěla jsem to?

Nedokázala jsem na to odpovědět, protože se mi ihned vybavil obličej Thomase. Za posledních čtrnáct dní jsem ho spíš jen zahlédla na chvíli. Pokaždé se někde mihnul, nebo prošel. Skoro to vypadalo, že se mi vyhýbá. Jenže to jsem přece chtěla ne? Aby mě nechal být, řekla jsem mu, příliš odsuzovačných slov, aby chtěl zůstat. Tak proč jsem se cítila hrozně pokaždé, když jsem ho viděla a věděla, že vedle mě není? Proč jsem cítila zvláštní prázdnotu a stesk, když jsem byla plná nenávisti k němu a jeho zradě?

Možná že to bylo zahloubáním, možná, že jsem jen podvědomě potřebovala čerstvý vzduch, ale vyšla jsem na nádvoří pevnosti a došla za ni do zahrady. Byla velká a ne moc udržovaná. Přerostlé keře mi poskytly příjemný úkryt. I když panovala noc a většina pevnosti spala. Procházela jsem se po zahradě, kolem místy rozbořených hradeb a pevnost nechávala za sebou. Zahrada se svažovala dolů, takže jsem najednou sotva zahlédla věžičky pevnosti. Vyhovovalo mi to. Cítila jsem kolem sebe přítomnost Černého lesa. Noční vzduch mě příjemně chladil na holé kůži. Měla jsem na sobě jen tenkou bílou noční košili a lehký saténový župan. Ani jsem se neobtěžovala se zapínáním. Byla jsem Zimní princezna a dnes více než obvykle jsem si to chtěla připomenout a cítit chlad na své kůži. Přestože uvnitř mě žhnul oheň.

Posadila jsem se na lavičku před starou vrbou. Část jejich větší byla zlámaných nebo uříznutých a už dávno ztratila kouzlo své majestátnosti. Stála tam opuštěná a zničená. Stejně jako já. Položila jsem ruku na její kmen a po ruce se mi rozeběhlo příjemné teplo. Malé linky se začaly kroutit směrem k mé dlani. Bylo by tam snadné kmen zapálit, ale já ruku táhla a položila si ji do klína. Ne, zapalovat jsem dneska nechtěla. A ta stará vrba si to nezasloužila.

Jen živly věděly, kolik příběhů asi zažila.

Ozvaly se za mnou zvuky. Ohlédla jsem se a spatřila prince Thomase. Tyčil se do výšky jak král všech králů. Na sobě měl jezdecké oblečení, u pasu se mu houpal meč a vlasy měl rozcuchané, jako kdyby hnal koně tryskem.