Půlnoční plamen

Kapitola 20. - Kletba

Sledovala jsem Mudrce a pokoušela pravidelně dýchat. Malá část mě, no dobře, velká část mě doufala, že to byl všechno hloupý vtip, přelud a nic o kletbě nebyla pravda. Že žádný Chrám měsíce nebyl ani ukradené Srdce živlů. Jenže s tím, jak si Mudrc najednou povzdechnul se na mě všechno valilo.

„Řekněte mi všechno." Řekla jsem mu. Mudrc se na mě podíval, v očích se mu zračila lítost, ale zahlédla jsem tam ještě něco, jako kdyby si mě měřil a přemýšlel, zda si vybral dobře.

„Cena za tyto vědomosti...:

„Je mi jedno, jakou cenu za to zaplatím, pokud to mám být já, kdo zlomí nějakou kletbu, tak by bylo sakra dobré vědět, o jakou kletbu jde!" Rozčílila jsem se.

„Nejde o to zlomit kletbu, jde o to získat Srdce živlů a navrátit ho do Chrámu Měsíce. Musíte Srdce vrátit zemi." Mudrc se na mě zadíval a mně zamrazilo po celém těle.

„O jakou kletbu jde? Jak mám získat Srdce?" Nechápala jsem.

„Srdce bylo ukradeno ještě, než vznikla čtyři království. Díky Srdci byly živly v rovnováze nemohlo se stát, že jeden živel bude mít nadvládu nad druhým. Říkalo se, že kdo získá Srdce živlů bude schopen ovládat všechny živly, vodu, vzduch, zemi i oheň. Se Srdcem člověk získá nejen neskutečnou moc, ale i nesmrtelnost. Stane se z něho Bůh moci, země a času. Nebylo ale možné tak lehce Srdce získat. Něco za něco. Magie, která v Srdci proudila se musela někde brát a stejně jako se do Chrámu Měsíce může vstoupit pouze pokud jsou přítomny všechny živly, i Srdce živlů se dalo získat tímto způsobem. Aby mohl dotyčný nasát jeho sílu do sebe, musel vzít veškerou magickou moc země, vzduchu a vody. Už asi víte, že ten, kdo Srdce ukradl vládl živlem ohně, lstí podvedl tři nositele ostatních živlů a vysál z nich jejich živel, který z pomocí Srdce nasál do sebe. Je to ošklivý rituál a něco takového by nemělo být vůbec možné, přesto se to stalo." Řekl Mudrc a já se přistihla, že ani nedýchám.

„Jak je to možné? To si jen tak mohl někdo přijít do Chrámu a vysát s ostatních jejich živel? To mohl udělat kdokoliv?" Nechápala jsem. Mudrc zavrtěl hlavou.

„Jak jsem řekl, bylo to v době před čtyřmi královstvími. Kdysi byla koruna spojena se zemí, nebyl to pouze šperk, kterým by se ukazovala moc, ale byl to přímý vodič moci. Když se korunoval panovník, korunou do něho proudila síla jeho daru právě ze Srdce živlů." Vysvětlil.

„Chcete říct, že ten, kdo ukradl Srdce a vysál ostatní živly z králů?" Podivila jsem se. Mudrc přikývl.

„Ano, vláda vypadala jinak, než je tomu dnes, hlavní kvůli tomu. Koruny, které kdysi sloužili jako vodiči už se dnes nepoužívají a funkce krále je spíše formální. Určitě jste si všimla, že být králem dnes už nic moc neznamená, určitých výsad a bohatství, se zemí, a hlavně živly jako takovými to nemá nic společného."

„Jak nepoužívají? Chcete říct, že ty koruny ještě stále existují?" Rozhlédla jsem se po předmětech, jako kdyby na mě z ničeho nic měla odněkud vykouknout mocná koruna. Mudrc se zasmál, když mě viděl.

„Koruny jsou uloženy v Chrámu Měsíce. Po tom, co bylo Srdce živlů ukradeno byly k ničemu..."

„Protože jediný nositel byl ten zloděj. Ovládal všechny živly." Došlo mi. Mudrc přikývl.

„Jak je ale možné, že se rodí další potomci, kteří v sobě živly normálně mají?" Nechápala jsem. Mudrc se pousmál.

„Protože moc je všude kolem nás. To, že ji ovládá jeden člověk neznamená, že ji nemohou ovládat i druzí. Srdce živlů není jediný magický nositel, pouze ten nejsilnější, který může ovládat ostatní. Živly jsou spjaty se zemí, nelze je ale odstranit." Vysvětlil. To dávalo smysl.

„A co oheň? Proč jako živel skoro vymizel?"

„Není pravda, že skoro vymizel. On vymizel úplně. Byl to trest, za krádež Srdce, V této části se dostáváme ke kletbě. Po tom, co byla moc Srdce naplněna a nejmocnějším nositelem zůstal pouze jeden sestoupili Bohové živlů na zem a zloděje prokleli."

„Bohové živlů? To se mi nějak nezdá." Nesouhlasila jsem. Mudrc mi věnoval frustrovaný pohled.

„A kde jste si myslela, že se živly berou? Že si tu jen tak proudí bez řádu?" Rozhořčeně si přiložil ruku k hrudi. Musela jsem se usmát.

„Tak nějak."

„Možná, že to nejsou úplně bohové, ale něco to je, něco, čemu se velice nelíbilo, že zdroj této země byl ze sobeckých důvodů ukraden. Moc měla být pro všechny, ne pro jednoho. Tak kletba..." Najednou se ozvalo klepání na dveře.

Otočila jsem se k nim, ale přes šero, které panovalo v místnosti i za ní jsem nezahlédla žádný stín. Mudrc se zvednul a tiše přešel ke dveřím. Přiložil si prst před ústa a naznačil mi, abych byla potichu. Najednou jsem k němu pocítila zvláštní důvěru.

„Královna si žádá vaši přítomnost." Oznámil mu dotyčný. Mudrc kývnul hlavou na souhlas.

„Hned dorazím." Řekl s úsměvem a zabouchnul dveře. Tiše se ke mně otočil a ve tváři měl napjatý výraz. Přešel k jedné z poliček a něco na ni urychleně hledal.

„Srdce živlů lze navrátit do Chrámu Měsíce pokud se nositel vzdá svého skutečného živlu. Nemůže to však udělat sám, protože za jeho činy mu byl odebrán jeho vlastní živel. Srdce, které u sebe nosí je sice nejmocnější, ale nemůže ho používat. Bloudí po světě sice mocný, ale zcela neškodný. Nic neznamená, nic nemůže, je bezmocný. To je jeho kletba. Zlomit se dá pouze pokud najde nositele ohně, který mu předá veškerou svoji moc a on ji v sobě potom předá do Srdce živlů a navrátí ho do Chrámu měsíce. Musí se vzdát své moci a navrátit ji. Tak se kletba zlomí, Srdce živlů navrátí a zloděj bude volný." Ve spěchu přešel místnost a vtisknul mi něco do ruky. Potom mi ji přikryl svými prsty, abych se na předmět ještě nedívala.

„Pokud mu ale nositel předá veškerý svůj živel, zemře, že ano?" Vytřeštila jsem na něho oči. Mudrc přikývnul.

„Pokud se člověk vzdá svého živlu, zemře. Živel je život i smrt. Dar a prokletí."

„A co se stane s tím zlodějem, když předá Srdce se všemi živly? Jak potom může být i on volný?" Nechápala jsem.

„Smrt je pro někoho, kdo tisíce let bloudí světem bez moci, bez lásky a bez klidu, osvobozením." Mudrc mi naposledy stisknul ruku, jako kdyby mi tím naznačoval, že mi věří, a potom odešel ze svého pokoje.

Vyděšeně jsem se dívala na zavřené dveře, kterými zmizel.

To já měla být tím nositelem. To já měla být tou obětí. A kletba se nezlomí mou smrtí, ale až když se zloděj vzdá Srdce živlů a veškeré své síly, kterou předtím sobecky ukradl pro sebe. Jaká to ironie.

Až po chvilce mi došlo, že mě něco píchá do ruky. Otevřela jsem dlaň a podívala se na předmět, který mi dal Mudrc. Zalapala jsem po dechu a málem jsem malý těžký předmět upustila.

Byla to malá soška fénixe s roztáhnutými křídly a vytáhnutými drápy připravenými napadnout svoji kořist. Hrála všemi odstíny rudé, oranžové a žluté. Jako kdyby plála v plamenech. Ocas byl stočený do ornamentů připomínající plameny. Rohy sošky byly tak špičaté, že by se s nimi dala klidně přeříznout látka.

Podívala jsem se na dveře, kterými Mudrc zmizel a dalasi ruku před pusu. Do čeho jsem se to sakra dostala?