Půlnoční plamen

Kapitola 21. - Sourozenecká láska

Vtrhla jsem do Thomasova pokoje téměř bez dechu, ani jsem si nevšimla, že v něm nebyl sám. Vrazila jsem mu do hrudi ruku zaťatou v pěst a za ní další. A ještě jednu.

A ještě jednu.

„Hej, hej, uklidni se. Co se děje?" Chytil mi ruce a odtáhl je od sebe. Já jsem se musnažila vykroutit.

„Ty jeden mizero! Jak se sebou vůbec můžeš žít? Bože, ty jsi tak odpornej člověk!" Zakřičela jsem na něj a do očí se mi vehnaly slzy. Thomas se na mě zděšeně díval a celý zbělal.

„Co se stalo? Co? Lauren, já vůbec ničemu nerozumím." Vrtěl hlavou. Konečně mi pustil ruce. Ale než jsem měla šanci do něho znovu vrazit někdo mi je opět chytl a odtáhl mě od něho. Naštvaně jsem se podívala za sebe.

Držel mě Wall a očima přelétal ode mě k Thomasovi.

Nechtěla jsem Wallovi ublížit, ale potom mi došlo, že i on je toho všeho součástí. Začala jsem se mu vykrucovat, ale byl příliš silný. Přesto jsem se nepřestávala snažit, abych ho od sebe neodtrhla.

„Doufám, že jste spokojení. Takže to byl váš plán? Vzít mě sem, chovat se jako největší chudáci, abych vás začala litovat, že tu musíte žít se svojí matkou, která vám něco přikazuje a nemáte na výběr, a přitom jste celou dobu věděli, co se chystá udělat?! Co mně chce?! Věděli jste to, sakra věděli jste to!" Křičela jsem na ně a nepřestávala se prát s Wallem. Držel mě silně, ale když se mi podařilo pořádně ho kopnout do nohy pustil mě a já přepadla na zem. Thomas ke mně hned vyrazil a chtěl mi pomoct.

„Nesahej na mě!" Procedila jsem skrz zuby a nenávistně se na něj podívala. Ty tam bylo kouzlo našeho polibku v Černém lese. Ty tam byla jakákoliv jiskřička naděje, kterou jsem snad po tom cítila.

Vstala jsem a podívala se na oba podzimní prince.

„Jak se sebou můžete žít?" Odfrkla jsem si.

„O čem to sakra mluvíš?" Řekl Thomas a udělal krok ke mně. Potom se ale zastavil. Zasmála jsem se.

„Nedělej, jakože to nevíš. Myslela jsem, že když si mi říkal, že mi nemůžeš říct o Chrámu Měsíce a o té kletbě, že je to čistě proto, že mě chce vaše matka udržet co nejdéle v nevědomosti. Nevěděla jsem, že je to proto, že víš, že při tom hrdinském zachraňování tvojí matky umřu!" Vyštěkla jsem na něj. K mému údivu se Wall zatvářil překvapeně a Thomasovi se přes tvář promítnula nejdříve zmatenost, potom šok, a potom zuřivost.

„Co si to řekla?" Procedil skrz zuby. To mě trochu uklidnilo. Nechápavě jsem se podívala na Walla, který se na mě teď mračil, jako kdybych byla já ta, která jim něco provedla.

„No, to s tou kletbou, že já...no umřu." Vygestikulovala jsem spíš svýma rukama a zmateně je pozorovala.

„Lauren." Řekl Thomas klidně, ale hned na to zase začal být naštvaný, sepjal ruce před sebe a podíval se na mě. Vydýchal se a zase se na mě obrátil.

„Kdo ti řekl, že umřeš? Proč bys umírala?" Nechápal. Veškerá moje zlost byla pryč, když jsem viděla, jak se tvářil. Jako kdyby před něho někdo postavil dítě a on nevěděl, co s ním.

„Mudrc mi řekl všechno o té kletbě." A tak jsem jim to řekla. Bez tak to nebylo nic, co by už nevěděli.

„To není pravda, lžeš." Řekl najednou Wall. Překvapeně jsem se na něj otočila.

„Jistě, já si ráda vymýšlím situace, ve kterých mám zemřít." Kývala jsem hlavou na souhlas. Thomas zavrčel na Walla a tím upoutal naši pozornost.