Půlnoční plamen

Kapitola 13. - Posel dobrých zpráv

Z výcviku s Mudrcem jsem se vracela přes nádvoří pevnosti, když se hlavní brána otevřela a obyvatelé pevnosti kolem mě se začali sbíhat. Natahovala jsem krk, abych zahlédla cokoliv, co bylo za branou, ale přes sbíhající se dav jsem nic neviděla.

Brána se zavřela.

Na nádvoří docválalo šest jezdců a jeden povoz. Ostatní jim pomáhali s věcmi a vítali je. Prohnal se kolem mě hlouček dětí a skočili kolem krku na jednomu muži.

Vzhlédla jsem, když se dveře pevnosti otevřely a na nádvoří vyšli oba podzimní princové v doprovodu své matky. Annara scházela schodiště a dav se pomalu uklidňoval. Přijíždějící jezdci se jí poklonili a Annara jim kývla hlavou na pozdrav. Přišla jsem k nim blíž, abych slyšela jejich rozhovor.

Princové se po mě ohlédli, když si mě všimli. Thomas na mě chvíli zůstal zírat, asi proto, že mě poprvé od Zimního království viděl opět v kalhotách. Věnovala jsem mu pohled a beze slova přešla k nim. Jestli někoho překvapilo, že jsem si stoupla za královnu Annaru, nebo že jsem měla u sebe meč a byla v kalhotách...nekomentoval to.

Královna domluvila s nějakým mužem a přistoupil k ní další z jezdců. Byla to vysoká štíhlá dívka, mohla být v podobném věku jako já. Rovné blond vlasy měla stažené od obličeje dozadu a pocuchané větrem. Kývla hlavou na královnu Annaru.

„Oh, jsi zpátky." Řekla Annara ne moc nadšeně.

„Královno. Jsem ráda, že jsem zpět." Usmála se na ní ta dívka, ale v jejím chování bylo něco povrchního.

„Pokud vím, měli jste se vrátit až pozítří. Nastal snad nějaký problém, který váš odjezd uspíšil?" Zeptala se ji stroze Annara a ta dívka se otráveně usmála.

„Ne, jen už nebyl důvod zůstávat déle." Odpověděla ji ta a obešla. Zůstala jsem na ni zírat. Ani její synové si nedovolili ji takhle hanebně obejít. Jenže ta dívka se v dalším okamžiku vrhla přímo na podzimní prince.

„Oh, chyběl si mi." Řekla až přesladce a vrhla se Thomasovi kolem krku. Objal ji nazpátek a já na ně zůstala nevěřícně zírat. Aha?

„Ty samozřejmě taky. Slyšela jsem, že ses zasnoubil." Odtrhla se z náruče Thomase a směšně se ušklíbla na Walla, bohužel i já v tom slyšela spíš posměšek než skutečný zájem. Wall ji odpověděl pouze usmáním, a potom se ta dívka podívala na mě.

Oči měla tak čistě zelené, že by ji mohly závidět i sluncem ozářené stromy v Letním království, a i já musela uznat, že byla neskutečně pohledná. O to víc mě štvalo, jak se u Thomase držela blízko. Prohlédla si mě, jako kdybych byla míň než hlína na jejich botách a ona nevěděla, proč tu vůbec stojím.

„Lauren, drahá, dovol mi představit Vivien La'cleer. Je přítelkyní naší rodiny." Otočila se ke mně Annara a představila ji bez jakýchkoliv titulů.

Ta dívka – Vivien se na ni dotčeně podívala.

„Zastupuji generála..."

„Ne, jsi jen dcera generála La'cleera z Werdenu. Jak jsem řekla, rodinná přítelkyně." Přerušila ji Annara a zářivě se na ni usmála. Vivien se na mě s nelibostí podívala zřejmě proto, že ona byla představena mně, a ne já jí.

Generála La'cleera jsem si pamatovala. Byl ve službách Podzimního krále.

„Lauren. Jsme ráda, že mohu konečně přiřadit jméno k tváři." Řekla mi s předstíraným úsměvem a její tón byl spíš posměšný. Povytáhla jsem obočí. Páni, příjemnost sama.