Půlnoční plamen

Kapitola 5. - Ohnivý (ne)přítel

Snídala jsem sama v místnosti s velkým bohatě prostřeným stolem a stráži okolo něho. Neměla jsem ani chuť k jídlu, takže jsem to využila spíš k udržení síly a dobrého zdravého rozumu. Vyhublá a malátná už jsem po jedu stejně byla.

Mlčela jsem celou dobu i poté, co mě vlekli dalšími tmavými kamennými chodbami k tomu loveckému salónu. Došlo mi, že v sále s trůnem jsem měla být jen něco jako výstavní exemplář, věc, na kterou se měli všichni podívat a obdivovat Annaru za její vlastnictví. Byla to ukázka moci, a co všechno je schopná udělat. Zastrašující, účinné.

Pravý rozhovor se měl odehrát až teď. Nevěděla jsem, co jaké míry bude zase tak milá a klidná, taky mě mohla na místě rozpárat zaživa. Ošila jsem se. Byla mi zima a na sobě jsem stále měla volné slabé bílé šaty. Ve zdech kolem mě mi připadalo, že jsem ztratila celý svůj život. A možná že to tak bylo, nebo mi přesně tohle měl jed udělat.

Strčili mě samotnou do kruhové místnosti. U jedné strany stála sedací souprava křesel a divanu. Před stál na malém zdobeném stolku čajový servis a z konvice vycházela pára. Ucítila jsem teplo horké vody a nervy v těle se příjemně uvolnily.

Rozhlédla jsem po zdech a trochu se stáhla. Všude byly zavěšené lovecké trofeje, ale ne jen tak ledajaké. Bylo tam pár normálních lesních zvířat, které jsem běžně vídala v knihách, ale taky tu byly obrovské lebky s rohy, znetvořené pařáty visely ze stropu, na zemi se válely kožešiny různých zemních barev a kolem vyřezávaného krbu před sedací soupravou bylo vystaveno nespočet malých a větších křídel od brouků, motýlů a dalších neznámých podivně tvarovaných párů křídel, které jsem nedokázala identifikovat.

Zvláštní výzdoba.

Nepomáhal tomu ani fakt, že sem jako ve zbytku pevnosti nešlo skoro žádné světlo. Místnost osvětlovaly svíce a jediné přirozené světlo šlo ze dvou menších oken, které měly kruhové sklo, takže se většina světla stejně tlumila a nepronikla dovnitř.

Posadila jsem se do hlubokého křesla s opěrkou vyšší než má hlava, když jsem seděla. Bílé šaty se mi rozvinuly po zemi. Zvedla jsem hlavu a podívala se přímo na obraz naproti mně nad krbem. Byl tam výjev lovu, ale les kolem byl tak temný a stromy tak pokřivené, že mi přejel mráz po zádech. Černý les.

Znovu jsem se podívala po místnosti. Dostala jsem strach, byla jsem sice v pevnosti, která byla nepřístupná, jak řekla Leyla, ale pořád jsem byla v Černém lese. V místě, kterého se báli samotní králové.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila Annara. Na sobě měla stále tmavě zelené přiléhavé šaty s dlouhými rukávy. Všimla jsem si, jak vysoká je, a jak majestátně se nese. Rovné havraní vlasy jí sjely přes rameno a já musela uznat, že byla opravdu krásná. Vrásky kolem očí jí prozrazovaly straší věk, ale jinak vypadala, jako královna. Až moc mi připomínala moji matku.

Posadila se do stejného křesla, jako já a z konvice nalila do dvou šálků čaj. Jeden si vzala a můj druhý tam nechala ležet. Natáhla jsem se po něm, ale nehodlala ho pít. Jednou být otrávená stačí.

Annara se napila a obejmula šálek oběma rukama. Mně do těla proudilo příjemné teplo a uklidňovalo mě.

„Čekala jsem, že na mě hned spustíš otázky, princezno." Řekla neformálně a opřela se. Byla klidná, ale jiným způsobem než ráno v sále.

„Pochybuju, že byste mi na nějakou odpověděla." Řekla jsem úsečně. Usmála se, ale nebyl to ten úsměv kočky, jaký věnovala všem na nádvoří, tenhle byl upřímný. Znejistila jsem.

„Cítím, jak si nejistá, Lauren, cítím i, jak mi nevěříš a mýlíš se, drahoušku, jsem ochotna ti zodpovědět všechny tvé otázky." Řekla úplně klidně a pozorovala mě. Znejistila jsem ještě víc, samozřejmě, že na mě musel být vidět strach a nelibost, že tu jsem.