Půlnoční plamen

Kapitola 12. - Ohnivá čepel

Mudrc se na mě díval, jako kdyby před něho postavili shnilé ovoce a on nevěděl, co s ním. Každý jeho rozkaz jsem zatím splnila a celou dobu u toho zářila jako slunce.

„Dobře. Teď vytvořte štít a braňte se."

Udělala jsem, co chtěl. Stálo mě to víc námahy, ale po chvilce se přede mnou objevil slabý pulzující kruh, od jehož středu se vlnily slabé plamínky k jeho kraji. Mudrc na mě začal házet různé předměty. Zasáhla mě prázdná nádoba, potom koště, ale zasáhla jsem ho druhou rukou, než spadlo na zem a chytlo.

„Špatně. Ten štít vás má bránit, Výsosti." Zakroutil hlavou Mudrc. Opět po mně začal házet předměty a já se je snažil odrazit štítem. Látka skončila uškvařená na zemi přede mnou, ale hrnec mě zasáhnul do ramene.

„Ne." Konstatoval Mudrc.

„Snažím se." Protestovala jsem.

„Štít je moc slabý. Zpevněte ho!" Jenže to jsem bohužel nevěděla jak.

„Stačí. Pro dnešek toho bylo dost." Zavelel najednou a já spustila štít. Ztratil se ve vzduchu, jako kdyby nikdy nebyl. Všimla jsem si, že mám ohořelé rukávy košile. Uhasila jsem doutnající látku a nervózně se usmála na Mudrce. Zakroutil neuvěřitelně hlavou a přiložil si ruku na čelo.

„Náhodou jsem udělala vážně pokrok!" Založila jsem si nesouhlasně ruce na prsou. Mudrc si mě prohlédl.

„Oproti začátku ano, ale stále jste až příliš slabá." Odbyl mě rukou. Ten starej dědek mi nemá co říkat, že jsem slabá. Tak zaprvé, jsem princezna a za druhé, jsem byla stále ještě otrávená princezna.

„Cítím, že se chcete prát." Usmál se na mě Mudrc. Oplatila jsem mu křečový úsměv.

Mudrc přešel k brašně, kterou si dnes vzal a vytáhl z ní majestátní meč. Čekala jsem, že po mě bude házet s něčím míň honosným a hlavně něčím, co můžu zničit, ale čepel meče se leskla jako hladina pokrytá slunečním světlem a na rukojeť byla složitě spletena v obrazcích mezi kterými byly zasazené malé rubíny. Musela jsem na něj zírat s otevřenou pusou, protože se Mudrc zasmál.

„Chybí vám nejen síla vašeho elementu, ale i síla fyzická. Možná, že byste měla začít trénovat obě." Hábit jeho pláště vytíral podlahu, když se ke mně šoural, aby mi podal meč. V druhé ruce nesl pouzdro, které mi připnul kolem pasu.

„Ale ten meč..." Ukázala jsem ohromeně na něj. Mudrc mávnul rukou.

„Je velice starý a drahý. Takže se ho být vámi snažím nezničit." Doporučil mi a já horlivě přikývla. Jakmile jsem ho držela v ruce tělem mi projelo staré dobré vzrušení.

Byla jsem výborná šermířka.

„Zatancujeme si?" Zeptal se Mudrc a já se na starce podívala s pozvednutým obočím. Pochybovala jsem, že dokázal šermovat, jenže on zpod toho šíleného hábitu vytáhl meč dvakrát tak dlouhý a silný, že by mohl přetít kost. Nebo dvě.

„To tam schováváte celou dobu?" Neuvěřitelně jsem na něj zírala. Meč byl ještě majestátnější než ten, který mi dal. Až z něho přecházel zrak. Kdybych si měla vybrat, jestli se dívat na diamantovou korunu, nebo tenhle meč, postavila bych si židli před něj.

„No dobrá, budu vás šetřit." Řekla jsem, ale Mudrc se jen zasmál a hned zaútočil.

Vyrazilo mi to dech. Najednou přede mnou nestál stařec, ale někdo, kdo se snad na bojišti narodil. Vedl jasné a odzbrojující útoky. Párkrát skončil můj meč na zemi, ale v dalším okamžiku už byly naše meče opět pevně zaklenuty do sebe. Píseň čepelí mě hladila a mně se v těle rozezněl příjemný pocit. Adrenalin se smíchal s něčím dalším.

„Přivolejte svůj živel! Veďte ho přesně do jílce meče!" Zavelel stařec a já byla překvapená, jak po řadě otoček a výpadů nebyl vůbec udýchaný. A taky, že se ještě nezamotal do toho hábitu. Roztřepené vlasu mu teda lítaly na každou stranu, ale přesto bojoval s nevídanou elegancí a přesností.

Přivolala jsem svůj živel a tělo se mi rozpálilo tak, že jsem cítila žilky a linky až na svých tvářích. Zrak se mi divně rozostřil a já najednou začínala vidět zvláštně. Jasněji a kolem zorného pole se mi zvláště mihotaly jiskry.

„Říkal jsem, ať svůj živel vedete pouze do jílce meče!" Napomenul mě Mudrc.

Nejspíš to bylo tím adrenalinem. Udělala jsem, co chtěl a najednou se po celé délce čepele rozhořel oheň. Přestala jsem bojovat a užasle se na ten jev dívala. To já? To jsem udělala já!

Najednou mi Mudrc vyrazil meč z ruky a ten hlasitě dopadl na zem. Plameny na něm pomalu uhasínaly.

„Neřekl jsem, že máte ustat v boji, Výsosti." Napomenul mě znovu Mudrc a já se na něj překvapeně dívala, když svým mečel ukázal na ten můj.

„Dobrá, tak znovu." Řekla jsem a sehnula se pro svůj meč.

„Ne, jste po boji. Jste mrtvá." Pokrčil rameny a začal odcházet.

Co to! Ten starý...

„Neřekl jste, že..."

„Na bojišti vám také nebudou tolerovat roztěkanost, Výsosti." Zakroutil hlavou.

„Nikdy jsem tohle nedokázala! Ani moji učitelé v Zimním království se o nic podobného nepokusili, a to jsme meč nosila častěji než korunu." Rozhodila jsem rukama a pevně stiskla jílec meče.

Mudrc si mě prohlédl.

„Navíc se mi rozostřovalo vidění. Co to bylo? Bylo to, jako kdyby se můj zrak snažil zaostřit na určitý cíl." Nechápala jsem. Mudrc si povzdechl a mezitím schoval svůj velký meč zpět bezpečně pod velký hábit.

„Trénujte svou fyzickou sílu, Výsosti." Řekl a balil věci do brašny.

„No tak to ne, co to bylo?" Chtěla jsem vědět.

„Věci chtějí svůj čas, Výsosti. Sotva začínáte mít kontrolu nad svým živlem, a to ještě ne v plném rozsahu. Nyní se postarejte o vaši fyzickou sílu, na určité věci ji budete potřebovat." Pevně se mi zadíval do očí. Kývla jsem na souhlas. Možná měl pravdu, nebo spíš určitě.

A já bych to nikdy nepřiznala, ale věřila jsem mu. Byl to první člověk, kterému se se mnou podařilo dělat zázraky. Nikdy se mi nepovedlo, byť jen jedno ovládnutí, které s ním zvládám už v pohodě. Akorát, když jsem s Thomasem, tak nedokážu svoje emoce držet na uzdě. Ale s tím se vypořádám potom.

Podala jsem mu nazpět jeho meč, ale on zavrtěl hlavou.

„Berte to jako dar. Navíc v nehostinných končinách jako jsou tyto se vždy po ruce hodí nějaká ochrana." Kývnul hlavou, aby svá slova potvrdil a já vděčně poděkuji.

Mohl si být jistý, že tenhle meč si ponechám vždy těsně u sebe.