Půlnoční plamen

Kapitola 4. - Královna

Jakmile se k Thomasově a Leylině matce dostala informace o mém probuzení, chtěla se setkat. Kráčela jsem tmavými kamennými chodbami pevnosti s Leylou po mém boku a třemi vojáky kolem nás. Jako by snad byla možnost jim utéct.

Bylo mi chladno a nepomohl tomu ani fakt, že jsem dostala jednoduché vzdušné bílé šaty, které měli tak jemnou látku, že místy byla průsvitná. Odřené ruce mi zakrýval dlouhý rukáv z průsvitné látky a moje kůže tak vypadala ještě bledší, než skutečně byla.

Sáhla jsem si na zásnubní prsten na mé ruce. Skrz něj jsem cítila tíhu snad všeho, co se stalo, ale také jsem si tím vše připomínala. Julian řekl, že mě najde. Byl lovec a lovil v Černém lese, vzpomněla jsem si na rozepře mezi jarními a podzimními princi. Vypadalo to, že se nemají moc v lásce, nikdy jsem nad důvodem neuvažovala, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že v tom bude mít roli Thomasova matka a tato pevnost.

Nešlo sem skoro žádné světlo. Chodby osvěcovaly pouze svíce a petrolejové lampy. Mlčky jsme pokračovali labyrintem pevnosti, než jsme se zastavili před velkými dubovými dveřmi.

Představila jsem si, jak snadno by mohly vzplanout pod mým dotekem.

Jeden z vojáků zaklepal na dveře a ty se otevřeli. Přede mnou se objevil sál s většími podlouhlými okny na stranách kamenné zdi. Naproti dveřím seděla ta žena, Annara, na židli podobné trůnu. Její malé království, uvědomila jsem si.

Voják mě strčil do místnosti a chtěla abych pokračovala dál. Nebyli jsme tu sami, když jsem se rozhlédla po lidech okolo nás, poznala jsem pouze Thomase, který stál napravo od trůnu, prince Walla opírajícího se o kamennou zeď mezi dvěma okny s příšerně oteklým a zmláceným obličejem, a potom pár členů podzimního dvora, které jsme hostili u nás na zámku.

Vojáci mě zastavili pár kroků před trůnem. Annara na něm seděla jako královna. Byla vysoká, štíhlou postavu ji obepínaly tmavě zelené šaty s volnými rukávy, které končily až pod pasem jejích šatů. Měla dlouhé, rovné černé vlasy tmavé jako peří havrana, stejné, jako měl Thomas a Leyla. Usmála se na mě jako kočka a mírně pohnula hlavou tak, že se jí světlo od svícnů zalesklo ve zlaté čelence na čele. Jako královně.

„Vítejte, princezno, prosím, říkejte mi Annaro. Těší mne, že je již váš zdravotní stav v pořádku a hluboce se omlouvám za nepříjemnosti, kterým jste byla při příjezdu na naše skromné panství vystavena." Zabodla do mě její pronikavý pohled a mně přejel mráz po zádech. V sále bylo tak mrtvolné ticho, že když promluvila i samy stěny se zachvěly.

Všechno v hlavě na mě křičelo, ať ji nevěřím ani slovo.

Chvilku si mě měřila pohledem, a když jsem neodpovídala jen se chápavě pousmála.

„Prosím, buď naším hostem, dávám ti své slovo, že během tvého pobytu zde ti nebude nijak ublíženo. Moji dceru Leylu už jistě znáš, bude tvou společnicí a pomůže ti zorientovat se." Ukázala na Leylu stojící za mnou, která se na mě mírně usmála a kývla hlavou na souhlas.

„Děkuji vám za vaši pohostinnost, madam, ale ráda bych věděla, co vůbec na vašem panství dělám, a proč jsem sem byla přivedena zrovna tímto způsobem." Zatnula jsem ruce v pěst a zabodla do ní pevně pohled.

Cítila jsem na sobě pohledy všech v sále. Uvědomila jsem si, jak mi ta jedna místnost tady připadala skoro jako bezpečí, nebo to bylo jen zásluhou Leyly, ale když jsem teď stála přede všemi došlo mi, do jaké situace jsem se dostala.

Otrávili mě a unesli.

„Jistě máš mnoho otázek, na které ti ráda odpovím v soukromí." Mile se na mě usmála, ale neušel mi její ďábelský pohled. Byla prohnaná a pozorovala mě jako kočka myš.

„Jak jsem řekla, omlouvám za nepříjemnosti, kterým jste byla při příjezdu vystavena, počítali jsme s poněkud klidnějším příchodem." Strhla pohled k Thomasovi. Ten se od ní odvrátil a znuděně se opřel o zeď vedle svého zmláceného bratra.

Vzpomněla jsem si na rozhovor Leyly s Thomasem o tom, že mě sem měl přivést a otrávení v plánu nebylo. Přesto si vybral tento způsob. Zhnuseně jsem od něho odvrátila hlavu. Nejraději bych ho do konce života neviděla.

„Prostě mi řekněte, co tady dělám! Co po mně chcete?!" Vyjela jsem na Annaru. Vařila se ve mně krev. Až teď mi docházel ten únos, a že všichni v místnosti vědí, co tu dělám. Nechápala jsem, co by ode mě měla chtít.

„Přichystejte pro naši Výsost bohatou snídani, a poté nám doneste čaj do loveckého salónu." Annara mírně naklonila hlavu k muži stojícímu nedaleko ní. Kývnul hlavou na souhlas a zmizel.

Věnovala jsem jí nenávistný pohled, ale nijak ji to nevyvedlo z míry. Byla klidná a viditelně potěšena moji přítomností a tím, jak má navrch.

„Leylo, drahoušku, postarej se o naši princeznu." Řekla sladce a já sebou škubla při slově naši, jakoby tím říkala, že jsem opravdu jejich vězeň. Tím mě vyprovodila.

Otočila jsem se a opět s vojáky a Leylou mířila pryč ze sálu. Za mnou se ozvaly další kroky.

„Stůj, Thomasi!" Řekla rázně a osoba za mnou se zastavila. Chtěla jsem se otočit a vidět jeho obličej. Chtěla jsem vědět, že je mu nepříjemné, že mě tu vlastně vězní, že mě odtáhli, a že je to jeho vina. Ale neotočila jsem se. Pevně jsem sevřela víčka a pokračovali jsme dál.

Na chodbě mi došlo, že jsem se od té ženy vůbec nic nedozvěděla a silně jsem začínala pochybovat, že mi vůbec něco řekne. Líbilo se jí, jak měla navrch a mluvila se mnou, jako s hloupou holkou, která potřebuje jen krmit a spát. A možná že jsem se tak i ve skutečnosti cítila. Po tom jedu jsem byla pořád ještě oslabená, určité věci mi nedocházeli v pravé míře, ale věděla jsem, že tady se děje něco špatného.

Že nejsem jen vězeň, že za mě nebudou chtít výkupné, protože tomu nic nenaznačovalo. Přála jsem si vědět, co je s mojí rodinou. Co dělaly moje sestry? Nebo rodiče? Hledali mě?

Po paži mi konějšivě přejela ruka Leyly. Odtáhla jsem se a pokračovala dál.

Už teď jsem cítila provaz na svém krku, který se pomalu začal utahovat.

__________________

Krásný den přeji, a s ním i nová kapitolka:))

Jsem moc ráda, že se Vám druhý díl zatím líbí a moc si vážím všech hlasování a komentářů. Jste skvělý <3

Dejte vědět, jak se Vám líbí i tato a přeji příjemné čtení :)