Půlnoční plamen

Kapitola 26. - Šaty pro vrány

Všechno to dávalo dokonalý smysl. Jak by Mudrc mohl jinak vědět, co můj živel tolik potřebuje? Jak ho ovládat, a jak ho přinutit, aby se mi poddal? Vždyť jsem sama říkala, že žádný učitel, který mě v Zimním království učil nikdy nepochopil, jak s mým živlem zacházet. Nikdy jsem s nimi nedokázala to, co za jednu lekci s Mudrcem.

Neříkal náhodou, že kdysi učil i Annaru? Jasně že ano, to protože on sám byl nositelem ohně.

Zamotala se mi hlava. Jak to, že jsem ho ale nikdy oheň neviděla používat? Nikdo se o tom ani nezmínil. U všech živlů.

Než jsem se z toho stačila vzpamatovat rozrazily se dveře do hlavního sálu a vyšla z něho služebná. Zastavila se v půlce kroku a zamrkala na mě. V ruce našla nějaké šaty zabalené do bílého prostěradla.

„Vaše Výsosti." Poklonila se mi. Wall mi pustil ramena.

„Královna vám posílá tyto šaty, máte si je prohlédnout a vzít si je na dnešní večeři." Usmála se. Já jí úsměv, ale neoplatila. Podívala jsem se na Walla, potom zpátky na služebnou a vytrhla ji šaty.

„Pošlete za mnou Leylu." Přikázala jsem jí a rozešla se do svého pokoje.

„Co chceš dělat?" Doběhl mě Wall. Zastavila jsem se až v další chodbě.

„Pokud je Mudrc v Chrámu, vysvětluje to, proč jsem ho od včerejšího dne nemohla nikde najít. A protože tyhle šaty jsou víceméně hostina pro vrány, protože tohle má být moje poslední večeře než mě tvoje matka obětuje, tak je jen jediný způsob, jak to vyřešit." Zhluboka jsem se nadechla.

„Musíme odtamtud dostat Mudrce dřív, než se k němu dostane výpravná skupina, nebo tvoje matka!" Odhodlaně jsem strčila do Walla, který na mě beze slova zíral.

„Cože?"

Jenže to už jsem kráčela ke svému pokoji a doufala, že Leyla už v něm bude. Ona měla stejně přirozený cit pro okamžiky, kdy má na jakých místech být. A měla jsem pravdu, protože když jsem došla do pokoje, akorát kráčela chodbou přede mnou.

„Lauren? Prý si chtěla..." Zatáhla jsem ji k sobě a silně zabouchla dveře.

„Co se děje?" Nechápala. Všechno jsem jí řekla, to, že jsem zjistila, že je Mudrc nositelem živlu ohně, i že jí vyčítám, že mi o tom neřekla, a i to, že potřebuju její pomoc.

„A co s tím mají společného ty šaty?" Ukázala na ně. Ani jsem si neuvědomila, že je pořád držím.

„Ale nic, ty mi posílá tvoje matka na dnešní večeři." Mávla jsem rukou. Leyla mi je vytrhla a rozložila před sebou.

„Svlékni se." Řekla mi. Zírala jsem na ní.

„Leylo, při vší úctě, teď nemáme čas na to si zkoušet šaty, které si na sebe stejně nevezmu." Zaúpjela jsem. Leyla se na mě stroze podívala.

Dívala jsem se do zrcadla a roztáhla ruce. Látka slabých záclonových šatů mi klouzala po pažích až dolů k zemi. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná, na tohle nemáme čas!" Řekla jsem jí naštvaně, ale Leyla si něco pro sebe mumlala a věnovala se mému pasu.

„Prostě jsem měla pocit, že s nimi bude něco špatně, když ti je posílá ona. Něco jako, že jsou napuštěné jeden, někde jsou vystouplé špendlíky, někde ti to bere osobní energii..."

„Jo vážně děkuju, že si mě donutila si je obléknout." Rozhodila jsem ruce, až se látka zavlnila.

Byly čistě bílé, jen odspodu se táhly našedlé vzory, jako kdyby představovaly dým. Jak ironické. U pasu byly silně upnuté, aby mi ho zvýraznily, jinak volně spadaly k zemi. Vlečka dokonce byla tak dlouhá, že při chůzi o ní bude zakopávat ještě třetí člověk, který za mnou půjde. Byli krásné, sametové a lehké. Tak lehké, že jsem si připadala jako víla. Přesto ke mně vůbec neseděly.

„A je na nich něco špatně?" Zeptala jsem se. Leyla si mě prohlédla. Zakroutila hlavou. Podívala se do šperkovnice, kterou mi sem přinesla a často mi z ní něco vnucovala. Vytáhla bílou čelenku a nasadila mi ji na hlavu. Vepředu uprostřed měla velký čistý diamant, od kterého na každou stranu byly dva menší.

„Přijde mi to jako hodně špatný vtip, že si ze mě chceš teď dělat princeznu." Zaprotestovala jsem. Leyla jen pokrčila rameny.

„Čím déle tě tu zdržím, tím víc upustíš od svého hloupého nápadu." Úkosem jsem se na ní podívala. Takže takhle to bylo? Chtěla mě zabavit a zdržet?

„Leylo! To se mi snad zdá." Otočila jsem se a popadla meč, který byl hozený na hromádce mého oblečení. Hledala jsem, kam bych si ho mohla připnout, ale Leyla mě hned zarazila.

„Ty to nechápeš, Lauren, nemůžeš jít do Chrámu a dostat odtamtud Mudrce." Leyla se na mě podívala s vystrašeným výrazem. Čelenka na hlavě mě studila, jak se moje tělo rozpalovalo vztekem. Vlasy mi sklouzly na záda a otřely se o odhalený pruh, který nezakrývala žádná látka. Stejně jako na ramenou neměli šaty žádná ramínka, byly jen připnuty k dlouhým rukávům. Byla hloupost, abych si k nim připevňovala meč. Musela jsem si je svléknout.

„Lauren!" Zarazila mě Leyla. Vytrhla jsem se jí.

„O co ti jde, Leylo? Proč mě nenecháš tam jít?" Jenže než mi na to stačila odpovědět rozrazily se dveře. Vážně, lidi tady mají problémy s klepáním.

Dovnitř vtrhnuli Wall s Thomasem a oba se zarazily, když mě viděli.

„Páni, teda, Lauren." Překvapeně se na mě podíval Wall.

„Až najdu slova, taky ti jich pár řeknu." Užasle se na mě díval Thomas a nemohl ode mě odtrhnout oči.

„Jsou to jen šaty! Už jste mě viděli v šatech. No tak, přestaňte. Tohle je absurdní, co to vyvádíte, všichni."

„Vážně ti to sluší, Lauren." Řekla opatrně Leyla. Zamračila jsem se na ní.

„To je teď moje poslední starost. Musíme jít do Chrámu, ne mě tady oblékat jako princeznu, musíme odtamtud dostat Mudrce." Obrátila jsem se k nim s prosbou v očích. Jenže nikdo se ani nehnul.

„Fajn, jdu sama." Začala jsem si sundávat rukáv šatů, když do pokoje vtrhnul nějaký člověk. Byl malý, mohlo mu být sotva čtrnáct let. Podle hlasu jsem poznala, že mluvil už včera s Leylou v Thomasově pokoji.

„Cože?" Rozkřiknul se Wall. Až po chvilce mi došlo, že jsem nevnímala, co říkal.

„Ta skupina už je blízko Chrámu. Pár kilometrů severně a najdou ho." Zopakoval rychle. Začalo mi hučet v uších.

„Nemůžeme tam jít." Vrtěla hlavou Leyla, vypadala, že se celá roztřese a rozbrečí. Nikdy jsem jí takhle neviděla.

„Pokud ho dostanou tak..." Začal Wall, ale to já už popadla meč a vystřelila z pokoje. Všichni tři mě následovali.

„Lauren, stůj, počkej." Zastavili mě.

„Co, Thomasi? Podívej, jaká je šance, že mě tvá matka při té kletbě nezabije? Žádná. Vy nechcete, aby Chrám našla skupina, z nějakého důvodu, který mi absolutně nechcete říct, takže jediná šance, jak tohle všechno vyřešit je, když nebude ani jeden zdroj v Chrámu. Dostaneme Mudrce pryč, nebude mít, kdo a jak zlomit kletbu!" Řekla jsem udýchaně.

„Má pravdu, pokud skupina najde Mudrce v chrámu, zabijí ho, a matka potom zabije Leylu." Řekl Wall a já se podívala na Leylu.

„Cože?" Nechápala jsem.

„Dobře. Uděláme to. Pokud zmizí dva nositelé ohně, matka..."

„To chceš jít v těch šatech?" Skočil Thomas do řeči Leyle. Všichni tři jsme se na něho dopáleně podívali.

„Já jen, že mě rozptylujou. A není to moc praktický úbor na záchranou misi." Pokrčil rameny.

„Naopak, aspoň si ty bílý přízraky budou myslet, že jsem jedna z nich." Roztáhla jsem ruce a bílá látka se mi zavlnila až k nohám.

A s tím jsme všichni čtyři vyrazili pryč.