DAMn. |STARKER|

Pátá chyba

Byla to už hodina, co jsem hypnotizoval telefon. Nic však nepřicházelo. Byl to už týden? Po odjezdu Starka z parkoviště školy nebylo po něm vidu, ani slechu. Možná pracovně odjel. Možná se mu ta noha zanítila.. Nebo si z té noci něco pamatuje a-!

,,Bože," zaklel jsem a prudce se na posteli posadil. Telefon jsem odhodil, ale po chvilce byl stejnak zase v mých rukách.

Sebral jsem odvahu a zavolal.

,,Volané číslo je dočasně nedostupné, zavol-" zamračil jsem se. Zbudilo to ve mě obavy a začal jsem přecházet po místnosti. Třeba se mu opravdu něco stalo.. Co když je tam sám?

Mé nerozhodné já vymýšlelo opravdu děsivé teorie. Takže mi dlouho netrvalo a svižnými přehupy na svých sítích jsem se blížil k Starkovu mrakodrapu. Zastavil jsem se těsně před ním na sousední budově. Podemnou se auta a lidi měnili na drobné tečky. Vzduch tu byl chladnější a vítr silnější. Sundal jsem si masku a rozhlédl se. Horní apartmán byl zahalen do tmy, nikde žádné světlo. Aby Anthony chodil spát okolo desáté hodiny večer, mi přišlo dost nepravděpodobné.

Nebyli tu?

Po chvilce rozhodování jsem zariskoval a dopadl na obří terasu. Čekal jsem alarm, ale místo toho mě Friday pozvala dál.

Jakmile jsem vešel posuvnými francouzskými okny, praštil mě do nosu nechutný zápach alkoholu. Ten silný odér mě natolik překvapil, že jsem zakopl o jednu z prázdných flašek.

,,Pane Starku? Tady Peter.." zavolal jsem přes rozložitý obývák, ale odezva žádná.

,,Jdu dál," ohlásil jsem se dopředu a opatrně našlapoval. Všechen chaos na zemi vedl do pootevřené ložnice.

,,Pane Starku?" pootevřel jsem a bál se, co najdu. Bylo to jak kráčet ve strašidelném domě.

Ve tmě jsem rozeznal postavu na bílém povlečení. Ležela na břiše a vše okolo měla rozkopané. Nechtěl jsem zprvu věřit tomu, že je to on. Světlo z lampičky na stolku mi to však potvrdilo.

,,Tony?" řekl jsem vyděšně a zatřásl s jeho ramenem. Periferně jsem prohlížel místnost. Tolik flašek by jednoho zabilo.

,,Nhech mě," zamumlal, byl dost mimo, ale zaplať pán bůh naživu. Povzdechl jsem si a poklekl k posteli.

,,Kde je Pepper?"

Takhle by ho nenechala.

Místo odpovědi se hořce zasmál a přetočil se, aby byl ke mě zády.

Že by se pohádali? Až tolik, aby se takto zřídil?

Chvilka nepozornosti a jeho ruka se začala natahoval po flašce nedopité whisky. Hbitě jsem přeskočil postel a pokušení mu centimetr před dosažením sebral.

,,No tak!" vykřikl vztekle, ale se mnou to nehlo.

,,Bězte spát, dejte se dohromady," prskl jsem po něm a naštvaně začal všechen bordel sbírat ze země. Nestačily mi ani dva velké pytle, abych ty flašky uklidil. Tak tohle dělal celý týden?
Znaveně jsem dosedl na gauč a tam i usl.

Ráno mě probudila hlasitá rána. Zmateně jsem se rozhlédl. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Odér který stále přetrvával, proměnil však zdánlivě špatný sen v realitu.

Anthony stepoval u lednice a vyhazoval z ní vše, co mu nevonělo.

,,Pane Starku.." vyrušil jsem ho a on zastavil.

,,Jsi tu furt?" povzdechl si. Sýpal. Opřel se o lednici a svým zničeným obličejem na mě pohlédl. Oči nevyspalé, postava pohublá, stejně tak jako tváře, které byly víc než obvykle zarostlé.
Až mě píchlo u srdce ho takto vidět.

,,Co se stalo?" nedalo mi a zavrtěl jsem hlavou. Měl jsem teď upřímné obavy. Byl to člověk mnoha problémů, ale byl to někdo, kdo se vždy zvedl a poradil si. Co bylo teď tak neřešitelné? Všechna ta iluze o neporazitelném muži se rozplývala.

Sklopil pohled a vrátil se zpět k lednici, kterou netrpělivě začal prohledávat.

,,Není tam nic, ani ve stolcích, ani na chodbě ve vitríně. Vše jsem vyhodil."

,,Kdo si myslíš, že jsi?" zavrčel u lednice a já znejistěl. Tenhle tón hlasu u něj jsem neznal.

,,Tak kdo si myslíš, že jsi?!" otočil se na mě rozezleně a já se otřásl. Jakmile přistoupil, ucouvl jsem. Až mi to do očí vehnalo slzy.

,,Jdi domů," řekl zkroušeně a jeho vztek se ve vteřině rozplynul, stejně tak jako má slza na tváři.

,,Ne," zatl jsem pěsti. Nemohl jsem ho tu nechat. Bez jakéhokoliv komentáře zpátky zapadl do ložnice.

Nádech, výdech, to zvládneme. Drze jsem vnikl do šatny, převlékl se do jeho tepláků a trika a začal s řádným úklidem, který jsem zakončil upečením kuřete. Trouba byla téměř netknutá, podobně jako sporák. Nevařilo se tady, nejspíš nikdy. Doufal jsem, že se povede, nic jiného jsem ani neuměl, špagety jsem vždy rozvařil, omáčky nikdy nevychytal a hovězí bylo často jak podrážka.

Bylo milejší jídlo dělat pro někoho dalšího, než jen pro sebe. I když jsem počítal s variantou, že mi to kuře hodí na hlavu.

Přišel dřív, než jsem se odhodlal jít za ním já. Plouživě a mlsně se loudal a zkoumal jeho obydlí.

,,Pořád jsi tu?" zandal ruce do kapes a přes rozcuchané vlasy na mě upřel vážný pohled.

,,Chci jen pomoc," hlesla moje ústa omluvně. Přeci jen jsem vyházel něco, co není mé. Navíc mi Anthony pomohl nesčetněkrát, dlužil jsem mu to.

,,Voní to dobře," poznamenal s nepatrným úsměvem a vyšplhal se na barovou stoličku.

,,Nemáš být ve škole?"

,,Je víkend," zamumlal jsem s vyndal kuře z trouby. Bylo tak akorát.

,,Už je víkend.." přejel prstem po lince, vůbec netušil, co je za den. Vzhledem k jeho kocovině nebylo divu.

Postavil jsem před něj stehno s bramborem a vedle postavil čerstvý džus z pomeranče. Nad ním trochu ohrnul nos a tak jsem ho důrazněji přisunul k němu. Musí doplnit vitamíny.

,,Dáš si taky?" pobídl mě a já nerad přikývl. Neměl jsem chuť, byl jsem z téhle situace nervózní a měl plno otázek.

Dosedl jsem s menší porcí a Anthony se do toho hladově pustil. Nejedl celou dobu. Já pomalu přežvykoval a nenápadně ho pozoroval. Čekal jsem stále na vysvětlení.

,,Šel jsem s Pep na ten kopec," začal, jakmile vypil půlku sklénky nechtěného džusu. Můj pohled se dožadoval asi až moc. Zakřenil se a zdálo se, že hledá slova.

,,Požádal jste ji?" chtěl jsem pomoc a i moje trpělivost měla meze.

Přikývl a zahleděl se na sklénku, kterou s odporem dopil.

,,Odmítla mě," řekl těžce a koukl na svoje ruce.

,,Prý by s někým tak nespolehlivým být nemohla," rozpovídal se a já se zamračil.

,,Měla pravdu, pro mě tu vždy byla, ale já pro ní..? Vlastně si ani nepamatuju, kdy potřebovala pomoc. Byla vždy tak samostatná," usmál se smutně mým směrem.

,,Byl jsem jen úlet," uvedl to na pravou míru.

Neměl jsem na to co říct. V zásadě jsem ho vnímal stejně. Překvapilo mě tenkrát, že se k něčemu takovému chystá. Vždy působil jak nespoutaný živel, co se nechce usadit. A teď žádost o ruku?

,,Děkuji za jídlo."

Zasmušile se zvedl, asi čekal ode mě víc, ale lhát jsem nemohl. Komu by to prospělo? Zmocnila se mě panika, když jeho svěšená ramena opouštěla kuchyň. No tak Petere! Něco z tebe přece vyjít musí!

,,Já vás neopustím! Mám vás rád!" vyprskl jsem a vstal od linky. Můj odhodlaný výraz se potkal s jeho překvapeným.

Že já nedržel hubu.