DAMn. |STARKER|

2/30, Podpatky

V tu chvíli mi to bylo jedno, možná jsem i v tom bezvědomí donutil svá ústa do úsměvu. Kdybych ale věděl, že mě v náruči donesl na pohovku, tam mě chvíli pozoroval a pak z nudy začal prohrabávat můj batoh, nebyl bych tak v klidu.
Moje smysly však vděčně nasávaly jeho přitomnost a ani šramocení mě neprobudilo. Kombinace jeho hořskosladké kolínské mě uklidňovala, stejně tak jako rytmus chůze, který byl tu a tam slyšet. Měkký gauč moje bolavé unavené tělo přímo léčil. Proč bych se měl zvedat?

Pohnul se mnou až jeho tichý smích. Moje víčka se prudce otevřela a snažil jsem se za opěradlo pohovky co nejrychleji posadit.
U jídelního stolu byl on, můj batoh a kupa letáků, kterými se prohrabával.

Ano, chtěl jsem je vyhodit. Byly by už v koši, kdybych nedostal po cestě tak otřesnou závrať.

Stark na sobě pocítil můj zděšený výraz a stočil pohled k mé hlavě, co kouskem vyčuhovala z poza opěradla. Až mi na zátylku vstaly vlasy, tak to bylo špatný.

,,Horská dráha? Meditační víkend v Alpách? Opravdu si přípravu nezanedbal.." při každém prozkoumání dalších letáků se zasmál. Pak se ale zarazil a já spolu s tím. V ruce stiskl ten, který vypadal, že se každou chvílí rozpadne.

,,Top 10 romantických pláží, zažehněte vášeň?" když to vyšlo z jeho úst, zrudl jsem a zapadl zpět za opěradlo. Jeho to však velice pobavilo.

,,Tak tenhle si schovám," hvízdl jízlivě a leták si složil do kapsy.

Aspoň, kdyby z toho nedělal takovou vědu.

Ač bych se trapností nejradši propadl, tak se zasmál a to bylo dobré, ne?

Já se znaveně posadil, promnul si obličej a pohledem střelil k televizi, pod kterou byly digitální hodiny. Byl už téměř čas večeře. Skvěle promrhaný první den. Zamručel jsem, cejtil jsem se podezřele malátně.

,,Co to mělo předtím být?" promluvil Stark najednou a obešel gauč. Přímá konfrotace s jeho podezřívavým pohledem ve mě vyvolávala plno věcí. Například potřebu útěku. Místo odpovědi, která by zabila jeho ustarané vrásky, jsem jen vejral a nechal svou hlavu pracovat.

Vlastně za to můžeš ty. Protože se kvůli tobě nemůžu udělat.

,,Petere?" zamával mi rukou před obličejem a já se otřásl. Vážně jsem to zformuloval takhle?

,,Jestli toho je na tebe moc, můžeš tu sázku zrušit," nabídl bez výrazu a já hned razantně zavrtěl hlavou. Je moc brzo to vzdát.

,,Jen jsem blbě spal," vypadlo ze mě výmluvně nakonec s kapkou ironie.

,,Tak to jsme dva."

,,To pochybuji," zamumlal jsem si pro sebe a sklopil pohled.

,,Dnes přijde," otočil se a podíval se z okna. Začala tu být opět cejtit deprese. I když nezmínil kdo, bylo jasné, že takový tón má jen pro Pepper. To se nám ta "odvykačka" trochu kazí.

,,Proč?" opřel jsem se pohodlněji do gauče a snažil se rozehnat migrénu. Ač jsem si myslel, že menší masáž čela od mých prstů pomůže, byl jsem na omylu. Do toho ještě přijde ten blonďatý bolehlav.

,,Má tu ještě pár věcí, předtím odešla dost narychlo," řekl smutně a u toho si promnul ruce. Já též posmutněl. Nedalo se tomu ubránit. Zvlášť, když jste ho viděli, jak tam sám stál, uprostřed tohohle téměř nekonečného apartmánu. Roztřesenou ruku svěsil podél těla.

,,Když mi umřel strýc, vše jsme po něm spolu s tetou uklidili do krabic. Když se člověk s někým loučí, je potřeba to udělat se vším všudy. Pak zůstanete akorát stát na místě," vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Dal jsem do toho opravdu tolik emocí? I muže přede mnou to upřímně podivilo.

,,Vedle tebe vypadá můj problém celkem triviálně, že? Ale já nikoho než ji nemám.." otočil se a rychle se vydal pryč. Jeho oči už přemíru smutku udržet nedokázaly.

Měl jsem zvláštní nutkání jednoduše za ním jít a obejmout ho. V jedné věci se ale mýlil, není sám. Teď má mě.

Neuteklo ani pár minut a ozval se zvonek. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem ho tu slyšel. Udivovalo mě, že tu vůbec je. Návštěva byla buď pozvaná, měla oprávnění, nebo sem nakráčela s rozbombardováním hlavního vchodu. Všechno je hold jednou poprvé.

Čekal jsem, jestli majitel domu vyleze ze svých komnat, ale moc to nevypadalo. S povzdechem jsem vstal a svým tempem se došoural ke dveřím.
Byla tam, příčina mých kruhů pod očima. Sice vypadala nevinně, ale pro mě byla vlk v rouše beránčím. Chvíli jsem ji pozoroval na displayi u dveří a nechal jí cíleně vycukat. Ráže v jejích očích protínala dveře a pak zvedla pohled ke kameře. I když mě nemohla vidět, instiktivně jsem ucouvl.

Radši jsem to neprotahoval, možná jsem jen tímto chováním přilíval olej do ohně.

,,Zdravím," pozdravil jsem s otevřením dveří a Pepper se dost ošklivě zamračila.

,,Co ty tu?" vyjela zvědavě. Nejspíš čekala Starka. Teď ten oheň v plicích musela zadržet a bylo vidět, že se neovládá.

,,Je v ložnici," pípl jsem a zavřel. Nechtěl jsem se do jejich sporu zas tolik vměšovat.

,,Pil, že?"

Ani jsem nepostřehl, jestli to byla otázka.

,,Tak trochu," podrbal jsem se na zátylku a modlil se, ať brzy odejde. Nic jsem proti Pep neměl, ale tahle atmosféra byla nepříjemná. Do toho migréna, zvuk těch otravných podpatků, které agresivně a rychle klopýtaly všude a věci, co se začaly od nikud hromadit přede dveřmi.

Tak takhle rozchody vypadají? Jsou jen plné otravných zvuků a nakonec z těch roků lásky zbydou jen prázdné police?

,,Chcete pomoc?" nabídl jsem se, ale můj vratký postoj nebyl moc přesvědčivý.

,,Už jsem u konce," usmála se unaveně a utáhla si si svůj vysoký culík.

,,Dáváš na něj pozor?" zeptala se s nečekanou jemností. Až mě to zaskočilo.

,,Dalo by se to tak říct," odpověděl jsem po krátkém zamyšlení a malinko se zaradoval, že bude tohle trápení za námi.

Jakmile do horního patra naběhlo stádo poskoků, kteří začali postupně odnášet krabice, za mými zády se ozvaly nepravidelné těžké kroky. Není to snad to, co si myslím?

Bohužel bylo, Stark s poloprázdnou flaškou v ruce nakráčel do chodby a opřel se o stěnu. Jednou si významě lokl, nejspíš na
kuráž a opřel svůj ublížený pohled do ženy vedle mě. Ta se ani nehla a čekala, co bude.

,,Tak takhle ty zdrháš?!!" vykřikl na ní bez jediné kapky sebekontroly a mě se překvapením otevřela ústa.

,,Už si mě dost vyždímala?!" pokračoval a natáhl jejím směrem ukazováček. Jakmile si Pepper dala ruce v bok, vycítil jsem, že budu muset zakročit. Stáhl jsem jeho ruku, která se k nám přibližovala a silně ji uchopil (jen pro případ, kdyby se chtěl vykroutit).

,,Petere, přikazuji ti, trhej," zahalekal, když mě zaregistroval a vybuchl ve smích.

,,Tak jo, půjdeme," řekl jsem konejšivě a v rozloučení kývl na ženu, která už i svými silami zachraňovala poslední z krabic. Hlavně rychle odsud.

,,Kde jste vzal tu flašku?" začal jsem hned vyzvídat, jakmile jsme zašli za roh. Anthony se opřel o stěnu s pohledem na mě a tajemně přivřel víčka.

,,Hádej~," hvízdl a znova se uchechtl. Nejspíš bude mít někde nové schovky.

,,Něco jsme si o tom pití řekli," sáhl jsem po flašce, ale on obratně uhl. Už mě to začínalo vytáčet. Když zjistil, že to jen tak nehodlám vzdát, rozeběhl se. Bylo mi jasný, kam bere roha.

Byl naproti mě pochopitelně pomalý. Zvládl ještě zahnout do ložnice, ale to bylo vše. Shodil jsem ho na postel a přišpendlil pod sebou. Jakmile jsem na všech čtyřech dostal nad ním nadvládu, flašku jsem zahodil.

Překvapeně na mě vejral. Já si však tuhle divnou situaci nepřipouštěl. Nasupeně jsem hleděl do jeho rudé tváře a snažil se vydržet ten lihový odér.

,,Takhle to dál nepůjde.."