DAMn. |STARKER|

Čtvrtá absence

Znova mě mučilo nepohodlí. Slunce už bylo dávno na obloze a já se až vyděšeně posadil. Anthony se probudil dřív. Zachoval jsem však klid. Podle mé pozice jsem se nejspíš v noci odkutálel dost daleko od něj. Zívl jsem a dostal se na nohy. Po cestě sebral prádlo ležérně přehozené přes kameny u vyhasného ohniště a hodlal najít druhého trosečníka.

Netrvalo dlouho a našel jsem ho u potoka. S bolestnou grimasou omýval nohu. Sykl, když mu na rozšklebenou kůži dopadla znova voda. Asi nám oboum docházelo, že po svých neodejde.

,,Vezmu vás na záda," ozval jsem se a on úlekem nadskočil. Zjevně o mně nevěděl.

,,Tohle mi nedělej," vydechl a promasíroval si hrudník. Omluvně jsem stočil pohled do lesa.

,,Jak ses vyspal?" zeptal se s lehkostí a zvedl se, předstírajíc, že mu přeci "nic není".

,,Jo, na jeskyni dobrý," odkašlal jsem si a snažil se zapudit vzpomínku na chvilku své slabosti. Když je člověk unavený, dělá divné věci.

,,Vy?" mé oči ho prohlédly, zajímalo mě, jestli opravdu v noci tak tvrdě spal. Nechtěl jsem být znovu obětí jeho žertů.

,,Nečekaně dobře," ušklíbl se a zapotácel se. Na poslední chvíli jsem ho chytil. Nemohl být trochu opatrnější?!

,,Vyrazíme," pronesl jsem rozhodnutě a on se nechal bez námitek táhnout.

(...)

,,Víš určitě, že je to tímhle směrem?" pronesl podezřívavě Stark.

Nevěděl jsem to, byl to jen odhad. Nemohl jsem se pořádně soustředit, rozptyloval mě. Jeho blízkost, vůně i hlas mě vždy vyvedly z míry. Jenže jsem se nemohl zcela rozhodnout, zda mě tolik štve, nebo na takový blízký kontakt hold nejsem zvyklý. Pravda byla, že už to byl nějaký ten pátek, co jsem například dostal od May objetí. Ne, že by to byla její chyba. V pubertě má kde kdo netykavku. A ta mě stejně jako jiné opouštěla. Akorát mě zneklidňoval fakt, proč teď a zrovna s ním.

,,Stůj!" křikl po mě, má maličkost ani nezaregistrovala, že už to zopakoval po třetí. Probudil jsem se z myšlenek a vyděšeně se rozhlédl.

,,Slyšíš to?"

Chvilka soustředění mi vykouzlila úsměv na tváři. Blízko byla silnice. Má radost se nedala vyčíslit. Představa, že budu moct opustit jeho těsný prostor a jít domů do měkké postele, mě nevídaně těšila. Přidal jsem do kroku, ač mi druhý nemohl stačit. Nakonec jsem si skuhrajícího Iron mana vyhodil na záda a vyšplhal kopec. Jakmile jsem se prodral houštím, uviděl jsem parkoviště a na něm netknutý červený kabriolet.

,,Jedeme domů," vydechl jsem úlevně a vedle auta Anthonyho opatrně opřel.

,,Díky," hlesl a hned začal tahat lékarničku. Ani se na mě nepodíval. Asi mu začalo docházet, že celé tohle drama bylo jeho dílo. Stejně tak jako absence na mých dnešních hodinách. Pleskl jsem se do čela, to zas bude průser.

,,Můžu mít prosbu?" přešlápl jsem si a Stark se na mě otočil s náplastí v puse. Kývl a čekal, co ze mě vypadne.

,,Potřebuji do školy.. nutně."

Hned jak jsem to vyslovil, přelepil rychle náplast přes ránu a s očima na palubním čase mě popohnal do auta. Vyrazili jsme jako střela. Bylo až fascinující, jak to vzal zodpovědně. Když teda pominu rychlost, se kterou jsme řezali zatáčky.

,,Vystoupím tady," řekl jsem dost rázně, když jsme míjeli poslední blok, který mě dělil od školy.

,,Proč?" podivil se a víc sešlápl plyn.

Schoval jsem hlavu do dlaní, nechtěl jsem pozornost, ne takovouhle. Dlouhá brzdná dráha přidala všemu tak na efektu, že by se za námi otočil i slepý.

,,Tak mazej!" drkl do mě rázně, když se mé stydlivé já zkroutilo témeř pod palubku. Nikdy před školou nebylo takové ticho jak dnes.

,,Mám tě tam odvést?" tím si Athony vysloužil můj čirý zděšený výraz. Představa, jak mě vede dovnitř jak malého haranta, mě hned postavila na nohy. Letěl jsem dovnitř jak vítr a bylo mi zcela ukradené, že jsem od bláta. Bohužel v mém případě si nikdo nevšiml špíny, ale muže, co mě právě přivezl.

Zázrakem jsem překonal chodbu a rychle zaplul do laborek. Po cestě se spěšně navlékl do bílého pláště, abych zakryl všechnu špínu na sobě. Jako by nic jsem si stoupl vedle svého kamaráda Neda, který mě krátce projel očima a dál se nevyptával. Po těch letech co se známe, dokázal z tváře vyčíst lecos.

,,Divoká noc?" neudržel se Ned po zvonění, co ohlašovalo konec. Já přímo zkoprněl. Spíš mám jen divoké myšlenky.

Místo mé skromné odpovědi to za mě vyřídilo stádo holek, které se přiřítilo do třídy. Na přeskáčku řvaly Tonyho jméno a já měl co dělat, abych mezi nimi prokličkoval.

Měl zastavit blok od školy, říkal jsem to. Jako spoustu jiných věcí, na které nebral zřetel.