DAMn. |STARKER|

9/30 Hladinka

,,Poprali?" zamračil se, jakmile jsem vypustil ze svých úst dost nepřesvědčivý příběh.

,,Ano, poprali."

Ušklíbl se, nechtěl jsem ustoupit ze své verze. Z toho úsměvu mi přejel mráz po zádech. Oči jsem zapíchl do středu stolu a doufal, že první chod přijde co nejdřív.

Anthony se úlevně zapřel do opěradla židle a dál se v tom hrabat nehodlal. Jisté pobavení mu však na tváři zůstavalo i když přinesli polévku. Hodlal jsem dnes všechny podivné pocity zajíst. Skvělý um místního kuchaře mi v tom jednoznačně napomohl hned při prvních soustech.

,,Ta léčebna nebyla potřebná," promluvil do ticha, které narušovalo jen občasné usrknutí a cinknutí příboru o talíř.

,,Proč?" podivil jsem se. Pouze to zlehčoval.

,,Piju, ale nikdy takto. Jen jsem potřeboval na chvíli vypnout," na to jsem se usmál zas já. Klasický řeči závisláka.

,,To ty nemůžeš chápat," mávl rukou nad mou reakcí. To mě dost dožralo.

,,Ne?" pozvedl obočí a bral to jako výzvu.

,,Dám si další.." využil jsem přítomnosti číšníka a ukázal na sklénku, kterou jsem si uzurpoval.

Hned mi na stole přistála další dávka, kterou jsem do sebe převrátil. Můj společník mě po očku pozoroval. Já se snažil v klidu dojíst, ale už mi to víno stouplo do hlavy, začínal jsem se potit. Pohled na mě musel být k popukání.

Pak přišel další chod a já si objednal další sklénku. To už Starkovi na druhé straně stolu zamrzl úsměv.

,,Měl by si přestat.." odložil příbor a prohlédl si mě. Na protest ná ruka zvedla sklénku a znova jsem si usrkl.

,,Petere, bude ti zle."

,,Vlastně," doukousl jsem maso a mlaskl ,,je mi skvěle."

Jeho obočí vystřelilo nahoru a pak si povzdechl.

,,Chci vědět, co je na tom tak skvělého.." řekl jsem zamyšleně a pokračoval dál v jídle. Díky podnapilosti jsem zcela ignoroval kolik peněz už do mě spadlo. Chody, které nejspíš stály tolik, co jsem schopen projíst za týden a archivní víno, který jsem do sebe lil jak vodu z vodovodního kohoutku.

Stark však nehl ani brvou, byl to pro něj dennodenní chleba.

Když přišlo na zákusek, měl jsem už dost. Ale přes svou mladickou hrdost jsem to nevzdal a otravě alkoholem jsem mával v pozdravu.

,,Vypadám tak hladově, že jste mi přinesli rovnou dva kousky?!" zhoupl jsem mi hlas a s mírným podezřením jsem prohlížel porce na mém stole.

Pak následoval výbuch smíchu, který Anthony jen tak tak zadržel.

,,Děkujeme, toho si nevšímejte a vemte mu tu sklénku," řekl klidně k číšníkovi, co byl dost zmatený.

,,Už blbě vidíš, pust tu sklénku," přesvědčoval mě, ale já se své tekutiny nechtěl vzdát. Poslední kapku jsem dopil a pak mi byla hrubě odebrána.
Cítil jsem se neuvěřitelně ukřivděně.

,,Takže ty si můžeš užívat a já ne?!" křikl jsem po Starkovi a zcela zazdil vykání.

,,Přesně tak," přikývl sebevědomě a já se uraženě nafouk. I přes moji podrážděnost jsem do sebe zákusek s lesním ovocem dostal a stále u toho pozoroval toho kazisvěta.

,,Vyspíš se z toho," řekl konejšivě a zavolal si číšníka na zaplacení. Já se mezitím sesbíral od stolu a sotva došel ke dveřím. Nějakým zázrakem jsem se ocitl na chodbě a zamířil ven. Brzy mě však Anthony doběhl a zastavil mě.

Jeho ruku jsem z ramene odstrčil a chtěl pokračovat dál.

,,V tomhle stavu mi do auta nepolezeš," ozval se káravý hlas za moji hlavou a já na chvilku zcela vystřízlivěl.

,,Přespíme tady, mají volný pokoj," pokračoval dál a já doufal, že už dávno sním a v realitě sedím v autě, které míří domů.

Pomalu jsem se otočil a chytl se stěny.

,,Zvládnu to," pípl jsem dost nepřesvědčivě. Z jedné stránky jsem to chápal, byl jsem jak časovaná bomba. Ale za těchto okolností jsem tolik pochopení neměl.

Stark jen zavrtěl hlavou a pevně mě podebral za paži. Vlekl mě dál do útrob honosného domu a já měl pocit, že začínám vidět všechny svatý.