DAMn. |STARKER|

15/30 Lámání chleba

Byl jsem velice rád, když se mé tělo během chvíle uklidnilo a já mohl důstojně odejít. Bohužel jsem si důstojnou tvář neudržel před mužem, co mě s potutelným úsměvem dovedl až k autu.

Užíval si toho, že ze mě udělal nadržence, který kvůli viditelný erekci nemohl ani stát? Mohlo to být horší?

,,Nevím jak to děláš, ale každý den je s tebou o poznání přijatelnější," mrkl na mě povzbudivě, když nastoupil hned vedle mě. Jako by mě to mělo uklidnit. Až moc velká daň mě čekala.

Můj plán, jako ho poslat jednoduše do "háje", se rozplýval. Po tomhle všem, by moje argumentace vypadala jako špatný vtip, nebo začátek bipolární poruchy.

,,Omlouvám se, bylo to dost nevhodné," vypadlo ze mě po chvilce ticha. Klid z pomalé jízdy mě dost znervózňoval. Natahoval to?

Odpovědí mi byl jen tichý smích a zavrtění hlavou: ,,Omlouváš se mi potom, co jsem tě obtěžoval?"

Až tak upřímnou sebereflexi jsem nečekal. Prostě se k tomu přiznal.

,,No-" zakoktal jsem jen a radši se podíval před sebe. Musel jsem utřídit své myšlenky, zas mi ten chlap lezl do hlavy.

Než jsem se stačil vzpamatovat, odbočil zcela jinam, než byla moje čtvrť.

,,Neměli by jsme-"

,,Chtěl sis promluvit ne? V soukromí to bude lepší," řekl přesvědčivě a předstíral, že se musí plně soustředit na jízdu.

Já vevnitř panikařil. Přirozeně.

Jakmile jsme bezeslova dojeli k jeho kolosálnímu mrakodrapu, sevřely se mi všechny vnitřnosti. Tohle byl scénář, kterému jsem se chtěl co nejvíce vyhnout. My dva sami, v jeho teritoriu.

Už jen výstup z auta a směřování k výtahu byl pro mě těžký. Chtěl jsem utéct.

Postavil jsem se čelem k ocelovým dveřím a ruce nervózně sepjal před sebou.

Anthony si vedle mě strčil ruce do kapes a vypadalo, že o něčem přemýšlí. Už jen to člověka ještě víc znervózní.

Dveře od výtahu se otevřely a já rychle vlezl dovnitř. Opřel jsem se zády o stěnu výtahu a vzhlédl stydlivě k němu, když vcházel dovnitř. Zvědavě si mě krátce prohlédl a nastoupil. Nejspíš jsem zase rudl, nešlo tomu uniknout.

,,Běž si udělat pohodlí, dojdu nám pro něco k pití," nasměroval mě, hned jak jsme vystoupili a já byl za kratičké odloučení velice rád. Jeho horní apartmán byl tak velký, že i cesta do obýváku trvala. Své tělo jsem nechal padnout nasedačku a po očku sledoval výhled na noční město.

,,Opravdu se ti ten výhled líbí, že?" ozval se vedle mě Anthony a já vyskočil do víc spořádaného sedu. Neměl jsem se tu tak rozvalit.

,,Klidně tak zůstaň," zasmál se moji reakci a já se snažil soustředit na vymýšlení plánu, jak odtud utéct. Mezitím na stůl položil láhev vína a dvě skleničky.

,,Nebudu už pít," otočil jsem se na něj a u toho se dost zamračil.

,,To ani nechci, ale přišlo mi neslušné ti aspoň nedonést sklénku," pokrčil rameny a zvesela si nalil. Mě zacukal koutek, mohl mi nabídnout cokoliv jiného. Tahle výmluva mu nevyšla, stejně jako plán mě dnes opít.

,,Nic s Vámi mít nebudu," řekl jsem stroze. Musel jsem se držet, abych se nechytl hned za ústa. Znělo to fakt hrozně.

,,To jsem tak hrozný?" povytáhl obočí a zamyšleně se na mě podíval. Nedávalo mu to smysl a mě také ne.

,,Ne to ne!" natáhl jsem ruce před sebe. Opět to vyznělo jinak, než jsem chtěl. Proč jsme zase sklouzly do téhle debaty?

,,Tak v tom teda nevidím problém-" odkašlal si a napil se.

Měl jsem chuť prolítnout sklem před námi. Tuhle diskuzy jsem prohrával na celé čáře.

,,A proč vy chcete?" vypadlo ze mě upřímně a čekal jsem na odpověď. Zaskočilo ho to. Chvíli koukal před sebe a pak si začal pohrávat se sklínkou na stole.

,,Prostě CHCI," odpověděl vážně a uvalil na mě dost intenzivní pohled. Kdyby Vás pohled mohl udusit, byl to přesně tenhle. Temný, který z vás krade poslední kousíčky sebeůcty a rozumného uvažování.

,,Musím na vzduch," vyskočil jsem do stoje a bez dovolení se vydal ke dveřím na terasu. Než jsem však stihl kliku stisknout, vedle mé hlavy vystřelila ruka, která dveře ještě víc přibouchla. Měl jsem na krajíčku, tohle se nevyvíjelo moc dobře. Byl mi tak blízko, že jsem cítil na zádech teplo z jeho těla.

Mohl jsem ho shodit, udělat spoustu jiných věcí. Jenže to bych se asi s prací a vším okolo mohl rozloučit. Musel jsem zachovat klid.

,,Zas utíkáš?" ozval se vedle mého ucha podráždený hlas a já se zachvěl. Malinko mi i začalo docházet, že si za tyhle situace mohu tak trochu já.

,,Není mi dobře," zalhal jsem napůl a pomalu se otočil. Upřel jsem na něj svůj skelný pohled a Anthonymu spadla brada. Hodnou chvíli jsme na sebe jen civěli.

,,Opravdu nevypadáš dobře," řekl tiše a zvedl ruku k mé tváři. Jakmile se jeho drsná ruka setkala s mou kůží, neudržel jsem se přivřel oči.

Jak kdybych mu dal zelenou, přiblížil se ke mě ještě víc.

,,Nebudu pokračovat, pokud mě teď zastavíš," zašeptal hned u mých rtů. Mé tělo náhle ztěžklo, nemohl jsem se pohnout. Chtěl jsem říct ne. Utéct. Ale zároveň mě jeho vůně tak přitahovala, že jsem jen tiše stál. Vnitřní boj ustával. Nehleděl jsem na následky. Chtěl jsem toho nabízeného pokušení víc.

Chvíli čekal, než se ke mě natiskl a dravě se otřel o moje rty. Prsty jsem zaryl do jeho hrudníku, až košile pod mým tlakem zapraskala. Nemohl jsem proti tomu více bojovat. Tenhle příval pozornosti mi zcela podemlel nohy.

Svoje ústa jsem mu zcela přenechal. Horké polibky mě zasypávaly a jeho tělo mě ještě víc přitlačilo ke dveřím. Tep se mi nezdravě zvedal, zvlášť, když jeho ruka sjela z mého obličeje k zátylku a následně do vlasů, které mi hrubě projel.

Každý pohyb, který udělal, byl pro mě zakeřným jedem. Přestával jsem se po něm kontrolovat.

Po chvilce se odtáhl, jeho oči plné chtíče mě až vyděsily. Celým mým tělem projel mráz.

,,Máme asi problém, že?" udělal ode mě krok a začal si rozepínat košili. Chtěl jsem odpovědět, ale sotva jsem chytal dech. Aspoň jsem se zezadu opřel o dveře a snažil se důstojně postavit.

Mezitím si stihl rozepnout košili. Jeho vypracovaná hruď s krůpějemi potu se mi vystavila na obdiv.  Začalo mi pomalu ale jistě docvakávat, kam to celé vedlo.

Jak kdyby vycejtil mé váhání, chytl mě za ruku a odhodlaně táhl do ložnice, kde se mou hodil na postel. Stále byly moje nohy jak želé, neměl se mnou ani tolik práce. To já se sebou ale měl.

,,Já to nikdy-" vyhrklo ze mě zadýchaně a já se začínal cejtit opravdu trapně. Tohle nemusel vědět, ale zastavilo ho to. S menším zamyšlením si v přítmí ložnice sundal košili a zadíval se na podlahu.

,,Teda měl, ale nezašlo to nikam daleko," obhájil jsem se stydlivě a zvedl se na loktech.

Znova jsem zpozorněl, když udělal pár kroků ke mě. Svou košili po mě mrskl a mě celého překryla.

,,Jdi domů," zamumlal podrážděně a zcela bez vysvětlení. Proč tak náhle změnil náladu?
Možná jsem ho tím opravdu odradil? Nejspíš zcela zapomínal, že do postele odhodil vyděšeného školáka, který sotva ochutnal, co znamená dospělost.

Dopadlo to nakonec dobře, ne? Snažil jsem se sebe přesvědčit, ale smutek se mi dral do tváře bez optání.

Pod rouškou tmy a osamění jsem vzal jeho košili a zabořil do ní obličej. Všechna ta známá vůně mi nahnala do očí slzy. Byl jsem na tom hůř, než jsem si dokázal připustit.